Když jsem v létě končila bakaláře, jediné, co jsem věděla, bylo, že se stěhuju do Prahy. Všechno ostatní tak nějak viselo ve vzduchu: další studium, práce, cestování... Cestovat jsem chtěla moc, ale nešlo to, studovat zas skoro vůbec, ale tu možnost jsem měla. Radši bych zkušenosti z praxe, říkala jsem si, ale stejně jsem se nakonec na školu (kombinovaně) přihlásila. Jenže když mi pak ze soukromé výšky místo vstupních testů přišel dotazník, kde jsem měla napsat, jestli sama sebe vnímám víc jako intelektuálku, komunitní typ nebo geeka a jestli změny vnímám pozitivně, negativně nebo neutrálně, nějak jsem si nedokázala zachovat víru v kvalitu téhle školy a neposlala jim peníze na školné. Takže zbylo hledání práce, paráda.
0 Comments
Pocit, když narazíte na něčí názor, myšlenku, někdo s vámi sdílí svůj prožitek a vy si říkáte, jo, to je přesně ono, vnímám/cítím to úplně stejně — what a bliss. Zvlášť za současné situace, která s sebou přinesla spoustu nových třecích ploch. Přesně o tyhle "relatable" myšlenky, na které jsem v poslední době narazila se s vámi chci dneska podělit. Tak trochu chaoticky, nesystémově, jak je u mě zvykem, ale přece :)
Cut the bullsh*t. Mám ségru medičku, která pomáhá v nemocnici a domů chodí strhaná po 12hodinových směnám. Popisuje mi, v jakých podmínkách musí fungovat a jaká anarchie na oddělení panuje. Mou dobrou kamarádku covid postavil před těžkou rodinnou situaci a dneska večer jsem si přečetla děsivé prognózy vývoje pandemie. Měla jsem rozepsaný článek, který začínal větou, že jednička místo nuly v čísle letošního roku je dobrá vyhlídka, chtěla jsem být optimistická. Jenže když zvednu oči od svého monitoru a kouknu na to, co se děje kolem, je mi jasné, že ten článek nikdy nedopíšu. A vůbec teď o věcech moc nepíšu. Nevím totiž jak.
Jestli jsem v něčem fakt přeborník, tak ve schopnosti nudit se. Moje kamarádka Janča to nechápe a tvrdí mi, že ona se nenudí nikdy, že si prostě vždycky najde něco, co chce zrovna dělat, čemu se chce věnovat. No já zase nechápu ji. Že nemá tu schopnost nudit se. Pro mě je každá druhá chvíle dlouhá chvíle. Nonstop nad něčím přemýšlím nebo mě napadají nové věci, které bych chtěla zkusit, zrealizovat, podniknout a které se nedějí zrovna v tenhle přítomný moment :D Když je něco moc dlouho moc monotónního, vnitřně mě to žere. Nesnáším stereotyp. A doba covidová si na rozdíl ode mě se stereotypem docela rozumí.
Chvílemi je to těžké, zůstat pozitivní a zároveň negativní. V té správné kombinaci. Když jsem se stěhovala do Prahy (což byl vlastně první level mého covidového přehodnocení původně zamýšleného cestovatelského roku), šla jsem sem s tím, že budu chodit na spoustu akcí a poznávat nové lidi. Aktuálně je vrcholem mého společenského života návštěva Alberta (toho obchodu) a seznámit se můžu tak možná s kurýrem z PPLky. "But it is, what it is" a moje povaha mi velí hledat na všem i ty lepší stránky.
Rozhlašuju do světa a sama jsem ještě do nedávna nezvládla ani jedno. Teď už jsem ale dle svých měřítek poloviční Češka. Ta Vltava letos v létě klapla. Se vším všudy. I s nedobrovolným koupáním... A Sněžka na mě do příštího léta určitě počká.
|
|