Když jsem si kdysi chtěla koupit knížku For the Love Of Men: A New Vision for Mindful Masculinity, kamarádka mi řekla, že s takhle silně feminsitickým nastavením se nikdy nevdám. Dodneška jsem jí nečetla. Větší roli než strach o mojí nesezdanou budoucnost v tom ale hrály spíš vysoké shipping costs Amazonu. Teď už se dá knížka sehnat i u nás, levněji než předtím, ale já se mezitím stihla předzásobit jinýma, na které mi v pokoji, přiznávám, trochu sedá prach, takže čestné místo na seznamu „jednou bych si ráda přečetla“ společně s The Wisdom of Insecurity“ & „basically anything written by C.G. Jung“ zaujímá pořád.
0 Comments
Loni na podzim jsme s kamarádkou Zuzkou pořádaly naši první VíkedOFFku v Krkonoších. Hned po příjezdu na místo jsme od všech zúčastněných vysbíraly telefony, do plechové krabice přihodily i ty svoje a zařekly se, že na ně do konce víkendu nesáhnem. Nevzdávaly jsme se jich dvakrát ochotně, ale nakonec nám bez nich bylo tak dobře, že když jsme v neděli odpoledne řešily, která z nás se podívá na časy odjezdu autobusů, nechtělo se nám kazit si klid pomalu plynoucího přítomného okamžiku prostého nepřečtených zpráv čekajících na odpovědi ani jedné (jestli teda přítomný okamžik může vůbec plynout :)).
Jako správný overthinker si dokážu v hlavě představit spoustu scénářů, nikdy by mě ale nenapadlo, že se jednoho dne probudím do světa, který se nám všem rozhodne znovu ve vší surovosti připomenout, že když je člověk o něčem bytostně přesvědčený a nekompromisně si za tím jde, dokáže dát do pohybu sled událostí, které jsme si většina ještě pár týdnů zpátky nedokázali vůbec představit. A západní svět první jen zděšeně přihlíží, a pak je nucen přijmout skutečnost, že Putina v honbě za vlastní důležitostí, při které si krutě pohrává s milióny lidských osudů, nedokáží zastavit mírová vyjednávání ani hesla „make love, not war,“ jakkoliv bychom si to všichni přáli, protože moc lásky je přeci silnější než láska k moci.
Taťka jednou z práce donesl firemní triko, na kterém je za krkem nápis "probíhá restart systému" a ikona tlačítka vypnout/zapnout. Tak takhle nějak to teď mám s blogem a vůbec se psaním. Myslím, že sdílení může být hrozně cenný, ale musí zůstat trochu vzácný. Každý den konzumuju spleť internetových sebeobrazů a mám pocit, že se v ní začínám ztrácet. Potřebuju (od onlinu) pauzu. Aspoň do jara. 🖤
Okej, trochu mystifikuju - baví mě poslouchat jízlivé poznámky Filipa Titlbacha v podcastu Studio N a jsem (ne)závislá na čtení si o (tabu) tématech, která otevírá časopis Heroine s hodně cool osvětovým Instagramem. Jsem ráda, když jsem v obraze, a někdy jsem taky ráda, že jsem ráda, a jediné, co stíhám sledovat, jsou tak možná deadliny, takže s formováním a prezentováním svých (celo)společenských názorů bývám docela opatrná - nicméně o své oblíbené informační zdroje se s váma dělím ráda a ochotně. :)
Tyhle dva verše byly věnované mému učiteli češtiny a dějáku ze střední a byly vrcholem autorské poezie mě a mojí spolužačky Markét. Docela mě mrzí, že jsem ztratila náš mistrovský kousek věnovaný chemickým sloučeninám na P (as much as I didn't enjoy chemistry, no pun intended), ale čas nevrátíš a papírek s načmáraným textem už nikdy nenajdeš. Osud ...
|
|