Zbývá mi poslední kapitola Naučeného optimismu, prolítla jsem knížku o vysoce citlivých lidech a na stole mám rozečtenou další s názvem Emotional agility. Jinými slovy, fakt se snažím nechtít rozbíjet ty porcelánový talíře, o kterých píšu v přechozím článku. Beztak máme jenom ty keramický z Ikei, který jsou při vrhání proti zdi překvapivě bytelný a spíš do ní udělají důlek, než by se rozbily, říkal(i)...
Věřím, že spousta věcí je o hlavě a že naše vnitřní hranice nás limitují daleko víc, než ty vnější, i když ty často alibisticky uvádíme jako důvody, proč se nepouštíme do věcí, které nás lákaj. Věřím, že je v duchu hesla nic se nezmění, když nic nezměníš důležitý zkoušet věci s nejistým výsledkem a posouvat svoji komfortní zónu. A hlavně věřím, že je prostě důležitý věřit. Možná nám věci nevyjdou na poprvý ani na podruhý, ale jednou jo, až se naše vnitřní nastavení protne s potencialitama vnějšího světa.
|
|