"Je tady nějaké kluziště?" ptala jsem se po svém příjezdu v naději, že najdu místo, kam si budu moct občas zajít zabruslit. "To bohužel ne," dostalo se mi zamítavé odpovědi. Škoda, pomyslela jsem si v tu chvíli, nevědíc, že příležitost vyrazit na led dostanu hned vzápětí. Celé město se totiž v průběhu předchozích týdnů proměnilo v jedno velké ledové kluziště a jako by norští silničáři byli stejně překvapení jako ti čeští, cesty začaly před očima mizet pod silnou vrstvou ledu.
2 Comments
Po 16 dnech na severu samolibě prohlašuju, že už jen nebloudím po Voldě jako vetřelec, neznámý všech místních zvyků. A tedy nastala ta správná chvíle, odhalit vám pár stereotypů. Vchod na mé kolejí, tady teď bydlím
První ráno mě v Norsku neprobudil sluneční svit (a vlastně ani to ráno následující, a následující a ... :)) ale spíš tlumené denní světlo někdy po desáté. Ta mlha a sněžení jednoho ven vážně netáhlo, ale prázdná lednička už ano, a tak jsem se po poledni vydala na svoji první obhlídku Voldy a na nákup - tedy spíš v opačném pořadí. Před odjezdem mě všichni strašili, že tu bude tma a taky děsně draho. S tím prvním měli, jak se brzy ukázalo pravdu, denní světlo se tu nezdrží déle než od 9:30 do 15:30, tedy jsem se se zvědavostí a nedůvěrou vydávala také vstříc odhalení, co to jsou ty obávané norské ceny. Kačeny, které se nebojí :) a v pozadí zmiňovaný Coop
Měla jsem to perfektně vymyšlené. Pojedu na Erasmus někam hezky do tepla k moři. Budu chodit každý den k moři a taky výletovat s malým batůžkem na zádech. Uběhl semestr a já jsem tady. První den mého Erasmu a já sedím na pokoji v termotriku a mikině (a beztak je mi pořád zima). Venku sněží. Jsou 3 hodiny a začíná se stmívat. Žádná slunná Itálie, žádné Španělsko, ale Norsko, vážení, stalo se mi teď na 1 semestr druhým domovem. A já s vámi chci sdílet, jak se to všechno seběhlo.
|
|