"Monííí? Já jsem se nějak opila a ujel mi vlak. Co mám dělat?" vzbudí mě ve 4 ráno telefonát kamarádky. Je v Brně, já v Plzni. Za pár hodin odtud máme vyrážet na společný víkendový výlet. Už včerejšek byl dost dobrodružný a tenhle hovor naznačuje, že duch překvapení zůstane tento víkend zachován ...
Plán byl jasný: v sobotu v 8:30 sraz s partou na plzeňském autobusáku. Že jsem se fakt chtěla vyspat, rozhodla jsem se, že z Ostravy na místo vyrazím už v pátek dopoledne, trošku si město projdu a druhý den ráno to budu mít na sraz jen pár set metrů, ne kilometrů. A abych měla kde složit hlavu, napsala jsem těm pár lidem na Couchsurfingu, kteří tam po zpoplatnění aplikace zůstali. K mému překvapení jsem měla ani ne do 24 hodin domluvené přespání v bytě, ze kterého majitelé zrovna odjeli na dovolenou. Klíče mi předá jejich teta a já je pak ráno hodím do schránky, domlouváme se a já docela koukám, jak moc jsou to hodní lidi. "Nemám vám aspoň vyfotit občanku?" navrhuju jim, protože pustit si úplně cizího člověka do prázdného bytu, je hodně odvážná představa. Nemusím, ale prý můžu zalít kytky. Takže večer poctivě zalívám a na stole nechávám víno a čokoládu. Kolem desáté už ležím v posteli a těším se, že se vyspím, protože mě trochu bolí hlava...
Nevyspím. Je 4:40 a já pokládám hovor s kamarádkou (a dalšíma 3 lidma) a vstávám. Když to Simča nestíhá na čas do Plzně, tak to stihnu aspoň já a za ní do Brna, domlouváme se. Prý mě vyzvedne na nádraží s dortíkem (no to určitě, že Simi ;)) a já se připojím k včera spontánně naplánovanému výletu do Mikulova. To město miluju, takže se tam ráda znova podívám. A taky díky tomuhle plánovacímu kotrmelci po sto letech vidím z vlaku východ slunce. Zamlžená údolíčka s prvními denními paprsky jsou krásná...
Kolem desáté už jsem v Brně a v expediční klubovně se potkávám s partou, se kterou dneska vyrážím do Mikulova. Vítám by bylo silné slovo, protože většina ještě dospává včerejší flám. Kolem poledne už jsme ale všichni celkem zmátoření a sedáme (pro změnu) do vlaku. Zabíráme si uličku před záchodem, protože je nás hodně a nikde se nevejdeme. Ale že zavazíme v tom nejužším místě, alespoň procházejícím nabízíme rozpité víno. Výlet do Mikulova tak začínáme stylově.
"Kubo a co budeme v Mikulově dělat?" ptám se. "No, plán je takový, že tam přijedeme a pak.. pak se uvidí," zasvěcuje mě do programu. Koukám, že nejsem jediná, kdo nerad plánuje. Ale, že už Kuba v Mikulově párkrát byl, moc dobře ví, kam nás vzít. Takže se první výborně najíme a pak si dáváme odpoledního šlofíka před mikulovským zámkem.
No a pak je najednou večer. Doplňujeme zásoby jídla a vína a jdeme přespat za Mikulov na Sirotčí hrádek. Opékání špekáčků nám zhatí déšť, ale zato najdeme parádní přístřešek, pod který se můžeme všichni schovat. Takže spokojeně sedíme na karimatkách, popíjíme víno a pozorujeme noční oblohu.
Ranní probuzení je trošku tvrdšího kalibru. Ne snad, že bychom měli kocovinu, já mám ale určitě talent na to lehnout si vždy vedle někoho, kdo chrápe a tomuhle spáči se ke všemu ještě podaří rozkopat v noci kelímek s hořčicí. Já mám vážně štěstí, že to jen trošku odnese moje bota, chudák Simča nachází hořčici na každé jedné věci, kterou s sebou má. A všechno to samozřejmě krásně voní...
Papírové ubrousky situaci celkem zachrání a my si jdeme ještě jednou ráno pořádně prohlédnout Sirotčí hrádek a potom se vydáváme na ranní kafe. Na lavičce před kavárnou si domlouváme stopovací soutěž do mikulovského lomu a že jsme se Simčou dvě holky, hrdě ji vyhráváme :) Bohužel ale zjišťujeme, že se tu platí 100 Kč vstupné, a protože jsme chudé studentky, rozhodneme se ty peníze radši utratit za výborné palačinky na náměstí.
Ty palačinky mohly být sladkou tečkou za celým víkendovým výletem, ale my si pak přece jen daly ještě jednu hořkou, když jsme pily Kozla v místním pivovaru. A pak už se s vidinou dalších společných výletů rozloučily s ostatními a vydaly dospávat po dobrodružném víkendu. Bylo to parádní! :)