Když jsem byla mladší, plánovala jsem jednou se ségrou výlet pro nás a taťku do Osla. Sedly jsme za počítač, otevřely Word a řádek po řádku tam napsaly každou aktivitu, kterou podnikneme i čísla a časy tramvají, kterýma se budeme přesouvat. Nepřekvapivě se tenhle plán rozpadl po prvních pěti minutách... ale ta příprava! Uběhlo pár let a je ze mě hrozný střelec (nebo flákač? záleží na úhlu pohledu :)) Všechno cestovní chystání nechávám na poslední chvíli a nic dopředu pořádně neplánuju. Je to pak větší dobrodružství jako včera v Orlických horách...
Pondělí odpoledne. Sedím s kamarádkou na jejích kolejích v Hradci Králové a dobíjím telefon. Chystám se sama do hor a kombinace mého orientačního smyslu a absence Google map by nebyla úplně fajn. Už přes rok mi na mobilu svítí modré X-ko aplikace X-Challenge. Jsou v ní desítky checkpointů, zajímavých míst po České republice, o kterých jsem si vždycky říkala, že je ráda navštívím. Tak dneska si to neříkám, dneska fakt jedu.
Nejbližší checkpoint je Julinčino údolí v Orlických horách. Koukám, jaké město vesnice je poblíž. Kdybych té činnosti věnovala trochu soustředěné pozornosti, musela bych dojít k závěru, že nejlepší výchozí bod je Rokytnice v Orlických horách, ostatně píšou to i v aplikaci (kdybych si to přečetla, že...). Jenže já "plánuju" se svým ehm "klasicky bohémským nadhledem" a, kdo ví proč, mi přijde jako nejlepší nápad jet do Rychnova nad Kněžnou, který je objektivně dál. Večer jsem tady. Skočím ještě do Lidlu nakoupit něco na jídlo a pak se vydávám po červené, abych za městem našla místo, kde budu moct rozdělat stan. Po několika kilometrech nacházím docela hezkou posekanou louku u potoka. Fajn, tady to dneska zapíchnu, už mám taky celkem dost kilometrů v nohách, že jo...
Ráno zjišťuju dvě věci 1) ptáci začínají dělat randál už před čtvrtou ranní - díky za budíček kluci 2) můj telefon má 4 % a powerbanka je vybitá. Tomu se říká vydařený start dne :) Kolem deváté balím spacák, stan a vydávám se na cestu. Šetřím 4 % na horší časy, tak se rozhodnu pokračovat dál po červené. Tváří se, že vede do nějaké vesnice, kde chci doplnit zásoby - došla mi už prakticky všechna voda i jídlo. O půl jedenácté jsem na místě. Jenže, žádný obchod nevidím. Aspoň, že tu mají autobusovou zastávku. A jízdní řád se mi dává naději, že by jeden z autobusů mohl jet i směrem, kterým potřebuju. Akortát až za hodinu a půl.
Jdu si teda projít vesničku a koukám, jestli za plotem neuvidím někoho, koho bych mohla poprosit aspoň o trochu vody. A vidím. Pán zrovna venku natírá plot a ochotně se nabídne, že mi prázdné PETky doplní. Zatímco zmizí u sebe v domě, dám se do řeči s jeho dcerou. Říkám jí, kam mám v plánu se vydat a bavíme se, jak nejlépe se tam dostanu. Z autobusu to budu mít ještě kus cesty, kterou já bez jídla sice přežiju, můj telefon bez baterky ale určitě ne. Slečna se nabídne, že si ho můžu nechat dobít u nich, paráda. A tak společně na zahradě trháme rybíz a čekáme na příjezd autobusu, na který mě doprovodí.
Z Nebeské Rybné si to pak šlapu po žluté k Julinčinu údolí. První Checkpoint je po zásluze zdolaných kilometrů pokořen! :) U řeky stojí kemp, který vypadá neobydleně, tak si říkám, že je to ideální místo na chvilku spočnutí. Přece jen, s hladovým žaludkem se nejde nejlíp. Taky s sebou celou dobu táhnu pořádnou bichli, kterou jsem ještě neměla příležitost otevřít a pod stromy je příjemný stín... Jen co ale přecházím přes můstek na druhou stranu řeky, nemůžu si nevšimnout, že si v ní někdo chladí celou basu piv. Takže je mi jasné, že tu nejsem sama. A taky, že ne. Už mě zdraví dvě roztomilé zlatovlasé holčičky a jejich rodiče.
"Můžu se tady jen na chvilku posadit?" ptám se a vzápětí se dáváme do řeči a já už tradičně vysvětluju, jak se to stane, že je holka sama na horách (ach jo :D) Každopádně jsou moc milí a nabídnout mi, že mě svezou do Rokytnice, protože se sami za chvíli chystají vyjet na výlet. Mám radost, protože už mám vážně hlad :D Mezi řečí ale tatínek od rodiny prohodí, že pak budou pokračovat dál přes Neratov.
Musím se v duchu smát, protože pravděpodobnost, že budou mít namířeno na výlet přes místo, kde je další Checkpoint, byla fakticky naprosto minimální. Já mám ale dneska evidentně velkou porci štěstí. Chtějí se podívat na Kostel Nanebevzetí Panny Marie a pak se chystají pokračovat dále. "Není problém, klidně tě tam svezeme," souhlasí a za chvíli sedáme do velké dodávky směr Neratov.
A to si uvědomím, že mám štěstí na druhou, protože za okny auta se zrovna docela dost rozprší. Přijíždíme do Neratova a loučíme se. Moje první kroky nicméně nevedou ke kostelu, ale do hospody. Objednávám řízek. Dobíjím mobil. Zní to jako docela spokojená idylka, ale tak úplně není. Zjišťuju totiž, že Neratov fakticky není to stejné co Neratovice, město natolik velké, že si i já pamatuju jeho název. Že je tady "jen pár domků", ale hlavně žádné vlakové nádraží. A já nemám nejmenší tušení, jak se odtud dostanu. Zdá se, že IDOS mi našel autobusové spojení z Neratova... Jede mi to za hodinu... Ideál... Aha, to je jiný Neratov... Takže sedím v hospodě a začínám si zvykat na myšlenku, že tady možná dneska přespím. No nic, balím bágl a jdu se prohlídnout kostel. Je krásný.
Pak už toho mám za celý den nějak dost, a tak si sednu na lavičku a rozmýšlím, co dál. Nakonec se mi podaří na mapách vyzkoumat, že odsud přeci jen něco jezdí. Autobus by mě za půl hodiny snad mohl vzít do Rokytnice. To už by byl fajn výchozí bod na návrat. To bych se dneska mohla dokonce stihnout až do svojí postele, plánuji si.
V pravý čas tak stojím na zastávce. Autobus nikde. Po chvíli přijde jeden milý pár středního věku. Sami čekají na autobus, jedou ale opačným směrem. Paní chvíli studuje jízdní řád "No jo, opravdu vám to mělo jet, ale od obecního úřadu," říká mi a mně je jasné, že tohle jsem trochu zvorala :D Koho by napadlo, že v tomhle zapadákově budou mít dokonce 3 různé autobusové zastávky... Chvíli zvažuju, že bych se tedy svezla na opačný směr s nimi, když mě ale ujistí, že autobus jede do místa, které je ještě větší konec světa než Neratov, rozhodnu se radši vrátit k myšlence rozdělání si stanu u kostela. Už mám vyhlídnuté místo, kde jich pár stojí... A potom, aspoň budu moct konečně otevřít tu knížku že jo, přece se s ní nepotáhnu zbytečně.
Jak si to ale štráduju k plácku za farou, kde jsem viděla už několik postavených stanů, míjím mladou dvojici s dodávkou. Slečna se na mě předtím při prohlídce kostela mile usmála, tak si říkám, že to musí být hodní lidi. Líná huba, holé neštěstí, běží mi hlavou, když se jich ptám: "Nechystáte se jet náhodou přes město se železniční stanicí?" Klučina vytahuje telefon - hurá, ano! Skoro omluvně mi říkají, že se musím spokojit se sezením na jejich sedačko/posteli, to mi ale vůbec nevadí. Mám hroznou radost, že se s nimi můžu svést, protože to vypadá, že to dneska fakticky stihnu až do Ostravy. S Ditou a Kubou si pak celou cestu povídáme a po chvíli mě vysazují v Mladově. Jen co jim zamávám na rozloučenou, už přijíždí můj vlak. Je to fakt bláznivé, ale stihla jsem to na minutu přesně. Čeká mě ještě jeden přestup v Ústí nad Orlicí a pak už rovnou do Ostravy.
No jo, to by nebyly české vlaky, aby mi to flow trošku nepokazily. Přípojný vlak má 70 minut zpoždění, takže večer trávím na lavičce v Ústí. Ale po celém dni mi to vlastně vůbec nevadí. A pro jednou mám s sebou i dost jídla, takže si prostě hoďku posedím a pak nasedám do Leo Expressu směr Ostrava.
Úspěšný návrat domů možná trošku zachraňuje Honza. Jen co si sednu, vytahuju totiž konečně knížku, kterou celou cestu vláčím sebou a začtu se. "Nechci tě rušit, ale mám pocit, že všichni přestupujem," nakloní se ke mně kluk, co sedí přes uličku, a já zjišťuju, že se fakticky všichni kolem zvedají a vystupují z vlaku.
Když pak stojím s ostatními na nástupišti, koukám že "náš vlak" má na sobě najednou nadepsáno Praha a až ten, co po chvilce přijíždí na opačnou kolej jede do Ostravy. Konečně to teda vypadá, že sedím ve správném vlaku a byť s 1,5hodinovým zpožděním, úspěšně dojedu až domů. A že se zakecám s Honzou, knížku už ani neotevřu. Ale vůbec mi to nevadí, protože tenhle den byl vážně skvělý, dobrodružný a já vím, že budu mít večer co dospávat, ale i čem psát :)
"A nebojíš se?" ptali se mě všichni.
"Nebojím." Nebo teda trošku, mám respekt.. ale není v horách nakonec bezpečněji než v některých částech Ostravy? Říkám sobě a rodičům o tomhle výletě radši neříkám vůbec..
Tak se toho taky nebojte a sami se přesvědče, že v Česko je plné hodných lidí, kteří jsou ochotní vám pomoct, a že je tady spoustu krásným míst, která stojí za to objevovat :)
V pravý čas tak stojím na zastávce. Autobus nikde. Po chvíli přijde jeden milý pár středního věku. Sami čekají na autobus, jedou ale opačným směrem. Paní chvíli studuje jízdní řád "No jo, opravdu vám to mělo jet, ale od obecního úřadu," říká mi a mně je jasné, že tohle jsem trochu zvorala :D Koho by napadlo, že v tomhle zapadákově budou mít dokonce 3 různé autobusové zastávky... Chvíli zvažuju, že bych se tedy svezla na opačný směr s nimi, když mě ale ujistí, že autobus jede do místa, které je ještě větší konec světa než Neratov, rozhodnu se radši vrátit k myšlence rozdělání si stanu u kostela. Už mám vyhlídnuté místo, kde jich pár stojí... A potom, aspoň budu moct konečně otevřít tu knížku že jo, přece se s ní nepotáhnu zbytečně.
Jak si to ale štráduju k plácku za farou, kde jsem viděla už několik postavených stanů, míjím mladou dvojici s dodávkou. Slečna se na mě předtím při prohlídce kostela mile usmála, tak si říkám, že to musí být hodní lidi. Líná huba, holé neštěstí, běží mi hlavou, když se jich ptám: "Nechystáte se jet náhodou přes město se železniční stanicí?" Klučina vytahuje telefon - hurá, ano! Skoro omluvně mi říkají, že se musím spokojit se sezením na jejich sedačko/posteli, to mi ale vůbec nevadí. Mám hroznou radost, že se s nimi můžu svést, protože to vypadá, že to dneska fakticky stihnu až do Ostravy. S Ditou a Kubou si pak celou cestu povídáme a po chvíli mě vysazují v Mladově. Jen co jim zamávám na rozloučenou, už přijíždí můj vlak. Je to fakt bláznivé, ale stihla jsem to na minutu přesně. Čeká mě ještě jeden přestup v Ústí nad Orlicí a pak už rovnou do Ostravy.
No jo, to by nebyly české vlaky, aby mi to flow trošku nepokazily. Přípojný vlak má 70 minut zpoždění, takže večer trávím na lavičce v Ústí. Ale po celém dni mi to vlastně vůbec nevadí. A pro jednou mám s sebou i dost jídla, takže si prostě hoďku posedím a pak nasedám do Leo Expressu směr Ostrava.
Úspěšný návrat domů možná trošku zachraňuje Honza. Jen co si sednu, vytahuju totiž konečně knížku, kterou celou cestu vláčím sebou a začtu se. "Nechci tě rušit, ale mám pocit, že všichni přestupujem," nakloní se ke mně kluk, co sedí přes uličku, a já zjišťuju, že se fakticky všichni kolem zvedají a vystupují z vlaku.
Když pak stojím s ostatními na nástupišti, koukám že "náš vlak" má na sobě najednou nadepsáno Praha a až ten, co po chvilce přijíždí na opačnou kolej jede do Ostravy. Konečně to teda vypadá, že sedím ve správném vlaku a byť s 1,5hodinovým zpožděním, úspěšně dojedu až domů. A že se zakecám s Honzou, knížku už ani neotevřu. Ale vůbec mi to nevadí, protože tenhle den byl vážně skvělý, dobrodružný a já vím, že budu mít večer co dospávat, ale i čem psát :)
"A nebojíš se?" ptali se mě všichni.
"Nebojím." Nebo teda trošku, mám respekt.. ale není v horách nakonec bezpečněji než v některých částech Ostravy? Říkám sobě a rodičům o tomhle výletě radši neříkám vůbec..
Tak se toho taky nebojte a sami se přesvědče, že v Česko je plné hodných lidí, kteří jsou ochotní vám pomoct, a že je tady spoustu krásným míst, která stojí za to objevovat :)