Zapsala jsem se do kurzu herectví, španělštiny a pole-dance, ale popravdě, občas mám chuť chodit spíš na hodiny boxu nebo rozbít pár porcelánových talířů, psala jsem v září. A víte co? Já už ten boxovací pytel nechci – tisíckrát radši pole-dancovou tyč. Mlácení do měkýho totiž evidentně vůbec nepřináší takovou katarzi, s jakou jsem si ho spojovala.
Podzimní Stromovka je kouzelná :)
Píše o tom psycholožka Susan David v knížce Emotional Agility, o které už jsem psala tisíckrát a dneska je to naposledy, slibuju. Všechny cenné lekce, které jsem si z knížky stran práce s (negativníma) emocema odnesla, jsem totiž konečně shrnula v podcastu tady. (Spoiler – Susan David díky bohu není z těch, co by tvrdili, že kdo prožívá negativní emoce, nemá dostatek sebekontroly nad svýma myšlenkama a ničí sám sebe, jako někteří jiní „osvícení terapeuti“ 😉)
Prožít, přijmout, pochopit a pustit (or at least hold on to them lightly) – strategie přístupu k negativním emocím, která je jako jediná fakticky funkční (it's backed by science). A boxovací pytel se pod ní neschová – sdílím s váma studii, kterou v knížce sdílí Susan:
Brad Bushman v ní nechal studenty napsat slohovou práci, která byla následně podrobena nevybíravé kritice jiného studenta. Kritika, které se autorům esejí dostalo, byla pokaždé stejná: „To je ta nejhorší práce, jakou jsem kdy četl.“
Zpětná vazba přirozeně všechny patřičně naštvala a Bushman studenty v dalším kroku vyzval, aby strávili nějaký čas mlácením do boxovacího pytle. První skupina dostala instrukci, aby u toho přemýšlela nad svým vztekem. Dostala taky fotku „studenta kritika“ – Bushman tím chtěl ještě stupňovat pocity naštvání. Druhá skupina byla vybídnuta, aby se skrz boxování rozptýlila a podpořila tím svou fyzičku. Třetí skupina byla skupina kontrolní, ta jen tiše seděla, zatímco Bushem předstíral, že opravuje svůj počítač.
Po boxovací chvilce každý z účastníků dostal klakson a instrukce, aby houkal na okolní studenty – měřítko agresivního chování. Všechny tři skupiny byly stále naštvané, kontrolní skupina nicméně vykazovala nejnižší míru agresivity a houkala na klakson nejméně často. Skupina studentů, která byla vybídnuta k tomu, aby boxovala s cílem odreagovat se, využívala klakson o něco častěji, ale stále ne tak často jako skupina, pro kterou boxování představovalo přímou ventilaci vzteku a frustrace.
Tak to vidíte :D Ve škole jsme chtěli házet šipky na hlavy neoblíbených učitelů, teď se chceme z věcí vyboxovat a vyběhat, a přitom se v nich díky těmhle aktivitám topíme možná ještě víc, než kdybychom je nedělali. Zkrátka sport je super, ale spojovat ho s ruminací není dobrej nápad... Tak jestli máte někdy taky chuť rozbíjet talíře, kupte si tu knížku nebo si poslechněte podcast. :) Jo a taky se můžete kouknout ještě na pár fotek podzimu ze Stromovky. :)
Píše o tom psycholožka Susan David v knížce Emotional Agility, o které už jsem psala tisíckrát a dneska je to naposledy, slibuju. Všechny cenné lekce, které jsem si z knížky stran práce s (negativníma) emocema odnesla, jsem totiž konečně shrnula v podcastu tady. (Spoiler – Susan David díky bohu není z těch, co by tvrdili, že kdo prožívá negativní emoce, nemá dostatek sebekontroly nad svýma myšlenkama a ničí sám sebe, jako někteří jiní „osvícení terapeuti“ 😉)
Prožít, přijmout, pochopit a pustit (or at least hold on to them lightly) – strategie přístupu k negativním emocím, která je jako jediná fakticky funkční (it's backed by science). A boxovací pytel se pod ní neschová – sdílím s váma studii, kterou v knížce sdílí Susan:
Brad Bushman v ní nechal studenty napsat slohovou práci, která byla následně podrobena nevybíravé kritice jiného studenta. Kritika, které se autorům esejí dostalo, byla pokaždé stejná: „To je ta nejhorší práce, jakou jsem kdy četl.“
Zpětná vazba přirozeně všechny patřičně naštvala a Bushman studenty v dalším kroku vyzval, aby strávili nějaký čas mlácením do boxovacího pytle. První skupina dostala instrukci, aby u toho přemýšlela nad svým vztekem. Dostala taky fotku „studenta kritika“ – Bushman tím chtěl ještě stupňovat pocity naštvání. Druhá skupina byla vybídnuta, aby se skrz boxování rozptýlila a podpořila tím svou fyzičku. Třetí skupina byla skupina kontrolní, ta jen tiše seděla, zatímco Bushem předstíral, že opravuje svůj počítač.
Po boxovací chvilce každý z účastníků dostal klakson a instrukce, aby houkal na okolní studenty – měřítko agresivního chování. Všechny tři skupiny byly stále naštvané, kontrolní skupina nicméně vykazovala nejnižší míru agresivity a houkala na klakson nejméně často. Skupina studentů, která byla vybídnuta k tomu, aby boxovala s cílem odreagovat se, využívala klakson o něco častěji, ale stále ne tak často jako skupina, pro kterou boxování představovalo přímou ventilaci vzteku a frustrace.
Tak to vidíte :D Ve škole jsme chtěli házet šipky na hlavy neoblíbených učitelů, teď se chceme z věcí vyboxovat a vyběhat, a přitom se v nich díky těmhle aktivitám topíme možná ještě víc, než kdybychom je nedělali. Zkrátka sport je super, ale spojovat ho s ruminací není dobrej nápad... Tak jestli máte někdy taky chuť rozbíjet talíře, kupte si tu knížku nebo si poslechněte podcast. :) Jo a taky se můžete kouknout ještě na pár fotek podzimu ze Stromovky. :)