Zodpovědně, s předstihem, se 15 minut před příjezdem autobusu zvedám a jdu hledat místo příjezdu autobusu. Možných stanovišť je tolik, aby mě to trochu znervóznělo, a tak jdu hledat jistotu u jedné z na zastávce postávajících paní s dotazem, zda ví, odkud odjíždí 561. Ví a dokonce jí se svým manželem pojedou také. Dáváme se do řeči a já se zmiňuju o svém studiu ve Voldě. A upřímně mě docela zaskočí, když mi vzápětí pár nabízí, že mají cestu stejným směrem a že mě do Voldy zavezou.
Mám radost, že si ušetřím část cesty autobusem a můžu po chvíli přesednout do auta od této postarší dvojice. Společně tak po chvíli přesedáme do auta, které na nás čeká na jednom z parkovišť a já už se jen na zadním sedadle kochám okolní krajinou. A působí trochu jinak, než když jsem ji viděla naposledy, je květen, ale je stále z větší části pokryta sněhem a já už nějakou tu chvíli vyhlížím trajekt, který nás má čekat, zatím se mi ale dostane jen dvou tunelů, nějak podezřele dlouhých ...
Asi po hodině jízdy přijde znovu řeč na můj pobyt v Norsku, ve Voldě. Vlastně jsem nikdy neměla příležitost vylézt na horu, která se nad Voldou tyčí, říkám jim a jsem docela překvapená, že neví, o jakou horu se jedná. Ve Voldě sice nebydlí, ale paní tam údajně pracuje, a tak je přinejmenším zvláštní, že neví, jak se jmenuje symbol Voldy. Chvíli se snažíme dobrat jejího jména, bezúspěšně. Paní Gry už by nad tím mávla rukou, ale mě to nedá. Vygooglím si horu Rotsethornet na mobilu ukážu ji Gry na mapě. "No jo, ale to je někde úplně jinde, tam nejedeme," říká mi při pohledu na Voldu. Jak nejedeme, zarazím se, vždyť přece ví, že studuju ve Voldě. S malou dušičkou zapnu GPS na mapě a sleduji, jak je naše poloha na míle vzdálená místu, na kterém jsem podle jízdního řádu za půl hodiny měla být. Jedeme úplně na druhou stanu, na sever, a málem jsme najeli už najeli na trajekt, pochopitelně úplně jiný, než ten, na kterém jsem již před hodinou měla být.
Vyjde najevo, že paní si myslela, že neříkám Volda ale Molde, prý je to město mnohem větší a jako na potvoru má taky univerzitu, takže jsme v konverzaci nenarazili na žádné nesrovnalosti, i když jsme měli každý na mysli jiné místo. Že by si byly slova Volda a Molde nějak zvlášť výslovnostně podobné mi nepřijde, každopádně paní žila v domnění, že mám cestu do druhého ze zmíněných měst, a tak musel její partner Ron náhle zastavit auto na krajnici a bylo potřeba vymyslet, co dál. To už jsem věděla, že budu mít zase jednou o čem psát :)
Štěstí v neštěstí, zrovna za několik minut měl na blízkou zastávku přijet autobus, který měl (s jedním přestupem) cestu do Voldy, a tak mě na zastávku zavezli a dokonce byli tak hodní, že se mnou na autobus počkali a pak mě nenechali ani zaplatit za lístek - další důkaz toho, že obraz chladných, odtažitých Norů je jen stereotyp. Ve skutečnosti jsem v Norsku narazila na spoustu milých a přátelských lidí ochotných vždy pomoci (dokonce jsou tady veselí i autobusáci :))
Nakonec jsem tak v deset večer přece jen dorazila na místo a neprošvihla zkoušku, která mě čekala následující dopoledne. Ústní zkouška z předmětu Photo for Media, obhajoba vlastních fotografií, zkouška ze znalostí z historie fotografie a z práce ve Photoshopu a nakonec úkol vyfotit v místnosti charakterový portrét učitele. Nebylo toho málo, ale zvládla jsem to za B a vzhledem k tomu, že Ačko nedostal nakonec nikdo, to je skvělé zakončení mého "bezplatného fotokurzu" :)