Chvilku pracuju a snědla jsem všechnu moudrost světa? Fakt ne. Spíš mi těch několik pracovních měsíců po výšce stačilo na to objevit pár slepých uliček. O které se teď s vámi dělím. Abyste do nich jen nakoukli a vykročili si to jinou, jistější, cestou :)
1. HRANICE UMÍ BÝT I FAJN
Škola a práce jsou dva úplně jiné světy a chvilku mi trvalo to pochopit. V tom prvním jsou pravidla hry jasně daná - hodina trvá 45 minut (divný), všechno se řídí přesným rozvrhem a nároky i hodnocení jsou pro všechny stejné nebo se tak aspoň tváří.
V tom druhém si pravidla hry každý píše do velké míry sám. Možná je zákonem stanovená minimální mzda, ale je spousta lidí, u kterých můžete pracovat klidně i zadarmo. Jste čerství absolventi a sbíráte zkušenosti, takže co jiného byste vlastně chtěli, když nic neumíte, že jo? A ideálně rovnou na full-time, když nemáte nic jiného na práci. A pochopitelně jsme všichni nesmírně flexibilní, takže časy schůzek domlouváme klidně ze dne na den a píšeme si přes Messenger kteroukoliv denní i noční hodinu.
Hmm, takže ne. Ve škole možná stačilo být milá a vzorná, aby byli všichni spokojení, v práci bez asertivity někomu jinému tak možná hezky ušlapete chodník. Protože absence vašich pravidel znamená, že se hraje podle cizích. A ty můžou být úplně klidně za hranou (toho, co je pro vás komfortní).
V tom druhém si pravidla hry každý píše do velké míry sám. Možná je zákonem stanovená minimální mzda, ale je spousta lidí, u kterých můžete pracovat klidně i zadarmo. Jste čerství absolventi a sbíráte zkušenosti, takže co jiného byste vlastně chtěli, když nic neumíte, že jo? A ideálně rovnou na full-time, když nemáte nic jiného na práci. A pochopitelně jsme všichni nesmírně flexibilní, takže časy schůzek domlouváme klidně ze dne na den a píšeme si přes Messenger kteroukoliv denní i noční hodinu.
Hmm, takže ne. Ve škole možná stačilo být milá a vzorná, aby byli všichni spokojení, v práci bez asertivity někomu jinému tak možná hezky ušlapete chodník. Protože absence vašich pravidel znamená, že se hraje podle cizích. A ty můžou být úplně klidně za hranou (toho, co je pro vás komfortní).
2. JE V POHODĚ ŘÍCT NEMÁM ČAS, I KDYŽ "PLÁNUJU" jeN KOUKAT DO ZDI
Myslím, že bych byla docela slušná herečka, ale lhát neumím. Nebo možná jo, ale když by mi nějaká lež snad měla projít, většinou stejně vzápětí propálím, že kecám. Hryzalo by mě svědomí. Několik měsíců pracovního života mě ale naučilo, že říct větu "večer nemám čas," i když můj diář zeje prázdnotou, je v pohodě.
V práci jsem se zapsala na workshop o well-beingu. Na online meetingu se nás odpoledne sešlo osm a po sekci, ve které nám přednášející popisovala, jak se pozná vyhoření, se "well" necítil ani jeden z nás. V hlavě se mi vybavilo schéma ze základky: 8 hodin spánku, 8 hodin práce, 8 hodin volného času. Stejně iluzorní jako výživová pyramida. V duchu jsem pátrala po tom, kam se mi každý den ztrácí 8 hodin volna, zatímco ostatní mluvili o večerních pracovních hodinách a meetinzích.
Vážně to jeden od druhého (i od sebe) očekáváme, že budeme výkonní 24/7? A kdy nám začalo připadat logické, že každá naše volná chvíle je potenciální pracovní chvíle? Protože není. A kdyby byla, bude její kvalita pěkně mizerná. Ve Freelu trackuju každou odpracovanou minutu, ale nikdy mě nenapadlo hlídat si svůj volný čas. A přikládat mu stejnou hodnotu.
Takže revize: volný čas by měl mít stejné postavení jako čas na jídlo (a asi bych sem měla dát i uklízení, co?). Takže je vlastně zcela na místě říct nemám čas, protože by mi nezbyl čas na volný čas. Ideálně teda ne takhle explicitně, ale rozumíme si. Třeba spojení "nemám na to kapacitu" je ve všech směrech bezpečné :) Chraňte si jím svůj work-life balance a nenarušujte ho ostatním.
V práci jsem se zapsala na workshop o well-beingu. Na online meetingu se nás odpoledne sešlo osm a po sekci, ve které nám přednášející popisovala, jak se pozná vyhoření, se "well" necítil ani jeden z nás. V hlavě se mi vybavilo schéma ze základky: 8 hodin spánku, 8 hodin práce, 8 hodin volného času. Stejně iluzorní jako výživová pyramida. V duchu jsem pátrala po tom, kam se mi každý den ztrácí 8 hodin volna, zatímco ostatní mluvili o večerních pracovních hodinách a meetinzích.
Vážně to jeden od druhého (i od sebe) očekáváme, že budeme výkonní 24/7? A kdy nám začalo připadat logické, že každá naše volná chvíle je potenciální pracovní chvíle? Protože není. A kdyby byla, bude její kvalita pěkně mizerná. Ve Freelu trackuju každou odpracovanou minutu, ale nikdy mě nenapadlo hlídat si svůj volný čas. A přikládat mu stejnou hodnotu.
Takže revize: volný čas by měl mít stejné postavení jako čas na jídlo (a asi bych sem měla dát i uklízení, co?). Takže je vlastně zcela na místě říct nemám čas, protože by mi nezbyl čas na volný čas. Ideálně teda ne takhle explicitně, ale rozumíme si. Třeba spojení "nemám na to kapacitu" je ve všech směrech bezpečné :) Chraňte si jím svůj work-life balance a nenarušujte ho ostatním.
3. věcí jdou líp dopoledne a se systémem
Dopoledne bývá produktivnější a rychleji uteče. Možná to není univerzální pravda, ale moje jo. Co neudělám dopoledne buď roztahám do celého odpoledne nebo se k tomu vrátím pozdě večer, kdy mě motivuje vidina toho nepřetahovat si úkoly do dalšího dne.
"Zuzi, já, která totálně nezvládám time-management, jsem chtěla někoho koučovat, jo?" Řekla jsem jednou odpoledne svojí kolegyni. Obě nás to rozesmálo a mě přivedlo k uvědomění, že bych s tím měla něco dělat. Můj Google Calendar je teď až moc barevný a až moc plný na to, aby člověka ta organizovanost uklidňovala víc než děsila. Ale mám v tom systém. Každé pondělí vypadá jako podělí, každé úterý, středa čtvrtek i pátek jsou (více méně) stejné, i když žádné dva dny v týdnu stejné nejsou. A mnohem lépe se v tom orientuje mně i mým kolegyním.
Tak k tomuhle prvních pár full-time měsíců přivedlo mě. Vzpomenete si ještě na ty svoje? :)
"Zuzi, já, která totálně nezvládám time-management, jsem chtěla někoho koučovat, jo?" Řekla jsem jednou odpoledne svojí kolegyni. Obě nás to rozesmálo a mě přivedlo k uvědomění, že bych s tím měla něco dělat. Můj Google Calendar je teď až moc barevný a až moc plný na to, aby člověka ta organizovanost uklidňovala víc než děsila. Ale mám v tom systém. Každé pondělí vypadá jako podělí, každé úterý, středa čtvrtek i pátek jsou (více méně) stejné, i když žádné dva dny v týdnu stejné nejsou. A mnohem lépe se v tom orientuje mně i mým kolegyním.
Tak k tomuhle prvních pár full-time měsíců přivedlo mě. Vzpomenete si ještě na ty svoje? :)