Okej, trochu mystifikuju - baví mě poslouchat jízlivé poznámky Filipa Titlbacha v podcastu Studio N a jsem (ne)závislá na čtení si o (tabu) tématech, která otevírá časopis Heroine s hodně cool osvětovým Instagramem. Jsem ráda, když jsem v obraze, a někdy jsem taky ráda, že jsem ráda, a jediné, co stíhám sledovat, jsou tak možná deadliny, takže s formováním a prezentováním svých (celo)společenských názorů bývám docela opatrná - nicméně o své oblíbené informační zdroje se s váma dělím ráda a ochotně. :)
9. 10. jsem měla hroznou radost z výsledků voleb. Z toho, že se do sněmovny nedostali komunisti, že bude líp bez ANO ve vládě a taky z toho, jak vysoká byla volební účast. Jasně, že to není celé zalité sluncem a ač nás Petr Fiala ujistil, že přichází změna, je to změna dost konzervativní, což není vůbec dobrá zpráva nejen stran ochrany klimatu... Ale pořád je to stočení kurzu dobrým směrem a to se počítá. :)
A hlavně mám zkrátka radost z toho, že konečně sílí spojení svoboda a (občanská) zodpovědnost. Ono totiž první bez druhého nikdy nemůže fungovat a musím se kousat do jazyka vždycky, když někdo z mých kamarádů řekne, že politiku nesleduje, protože ho nebaví nebo nezajímá. Popravdě, mě to taky nebaví, koukat na lidi, co se hádaj, obviňujou ze lží a občas taky perou, ale nikdy jsem nečekala, že poslanecká sněmovna bude druhý Netflix. Jen mi zkrátka přijde důležité vědět, kdo má přímý vliv na prostředí, ve kterém žiju, a jak s tím vlivem nakládá. A přijde mi jako nerespekt k sobě i ke druhým, být lhostejná k dění ve svém okolí a dobrovolně se zříct možnosti ho (nepřímo) ovlivnit, když jediná investice, kterou to vyžaduje, je ta časová - nastudovat si programy popř. stanoviska (zástupců) jednotlivých stran a udělat si na ně vlastní názor.
Vzpomněla jsem si na letošní volby v kontextu toho, že zatímco u politického dění je mít vlastní názor fakticky žádoucí, je dost témat, ke kterým mi přijde, že se často vyjadřujem úplně zbytečně, protože o nich jednoduše nic nevíme nebo toho o nich v tom lepším případě víme jen zlomek (v tom nejlepším složený z podložených faktů). Nějak jsme v té honbě za (osobní) důležitostí zapomněli na to, že by nám všem bylo občas mnohem líp, kdybychom dovedli říct, že na něco nemáme názor a nesnažili se ho poslepovat z těch pár kusých informací, co se k nám donesly. Trochu na styl Sokratova "Vím, že nic nevím".
Když jsme si hráli na odborníky během mistrovství světa v hokeji, bylo to celkem neškodné, když si na ně hrajeme teď během pandemie, cena za náš pocit důležitosti je mnohem vyšší. Mějme víc pokory a přijměme, že svoboda bez zodpovědnosti nikdy nemůže fungovat. A mluvme spolu! Nejen o číslech, která na nás skáčou z médií, ale taky o pocitech, ať jsme si blíž. :)
Mluv:
O-všem!
O věcech, co si přeješ.
O tom, co tě žere.
O všem, co miluješ,
i chvílích (bez)naděje.
♥️
O-všem!
O věcech, co si přeješ.
O tom, co tě žere.
O všem, co miluješ,
i chvílích (bez)naděje.
♥️
P. S. Tak já vám to přiznám. Ne, nemám absolutně žádnou potřebu mudrcovat nad aktuální situací a připadat si u toho důležitě. Pravda je taková, že celý tenhle článek vznikl čistě proto, že jsem chtěla napsat, jak moc miluju humor Filipa Titlbacha a potřebovala tuhle holou větu doplnit o nějaký výstelkový obsah. :D