aneb jak jsem procestovala 7 Evropských zemí zadarmo
Nekoukám na horory, v noci chodím po venku jedině s baterkou a můj pud sebezáchovy mě drží v bezpečné vzdálenosti od všemožných adrenalinových sportů, a stejně mi 11 dní stopování po Evropě bez peněz a s plněním řady bláznivých výzev přišlo jako skvělý nápad.
O LowCost Racu (LCR) jsem se prvně dozvěděla loni. Teď už si nevzpomenu, kde jsem se o něm dočetla, nebo kdo mi závod představil, každopádně mě ale myšlenka brázdění Evropy s prázdnými kapsami zaujala natolik, že jsem se v průběhu roku spojila s loňskými vítězkami a oslovila je, zda bych s nimi pro jeden školní projekt mohla udělat rozhovor. Holky s Ginger Dua ochotně kývly, a tak jsem je vyzpovídala - kouknout na rozhovor můžete tady. Jejich zážitky mě ještě více utvrdili v tom, že si chci za rok přivést svoje vlastní, a tak jsem s předstihem oznamovala rodičům, ať počítají s tím, že moje letošní léto bude o něco dobrodružnější, než ty předchozí.
O LowCost Racu (LCR) jsem se prvně dozvěděla loni. Teď už si nevzpomenu, kde jsem se o něm dočetla, nebo kdo mi závod představil, každopádně mě ale myšlenka brázdění Evropy s prázdnými kapsami zaujala natolik, že jsem se v průběhu roku spojila s loňskými vítězkami a oslovila je, zda bych s nimi pro jeden školní projekt mohla udělat rozhovor. Holky s Ginger Dua ochotně kývly, a tak jsem je vyzpovídala - kouknout na rozhovor můžete tady. Jejich zážitky mě ještě více utvrdili v tom, že si chci za rok přivést svoje vlastní, a tak jsem s předstihem oznamovala rodičům, ať počítají s tím, že moje letošní léto bude o něco dobrodružnější, než ty předchozí.
Docela brzo jsem se přesvědčila o tom, že ač mám skvělé kamarády, ne všem přišla myšlenka stejně vzrušující jako mně a ti, kteří přece měli chuť, se do závodu pustit, zase neměli čas, takže došlo na následující scénář. Je poslední přihlašovací den, na hodinách 23:00, já sedím u notebooku s otevřeným Facebookovým oknem a v pravé liště sleduji, kdo z mých přátel je online, vyhodnocuju, jestli bychom závod spolu zvládli a vyvolené zběsile obepisuju. Promiň, ale nemůžu/nechci/je to moc narychlo. Zní všechny odpovědi a já zavrhuju poslední možnost, jet s neznámým klukem, kterého jsem našla přes facebookovou LowCost Race seznamku. Na hodinách 24:00 a nic. Nepovedlo se.
A pak je najednou polovina června a píše mi kamarádka, že měla jet se svým kamarádem, jenže nakonec nemůže, a tak bych s Pavlem mohla jet já. Je po deadlinu a s Pavlem se neznáme, ale ta představa, že bych mohla vyrazit už letos a skutečnost, že se závodí zrovna v termínu, který mám volný.. Moc se nerozmýšlím a risknu to, jede se!
A pak je najednou polovina června a píše mi kamarádka, že měla jet se svým kamarádem, jenže nakonec nemůže, a tak bych s Pavlem mohla jet já. Je po deadlinu a s Pavlem se neznáme, ale ta představa, že bych mohla vyrazit už letos a skutečnost, že se závodí zrovna v termínu, který mám volný.. Moc se nerozmýšlím a risknu to, jede se!
Je 3. 8. po poledni a náš tým Strangers in Crime vyráží z Náplavky.
Den po dni
S Pavlem si dávám sraz 2 dny před závodem, abychom se domluvili, kdo co vezme a potom se potkáváme až na startu, v Praze na Náplavce. Vždycky jsem chtěla vidět Švýcarsko, a tak se domlouváme, že jako první dojedeme k Checkpointu v Kostnici (místo, za jehož dosažení a splnění výzvy s ním spojené, získáváte body, které určují vaše konečné pořadí v soutěži). Brzo dostáváme první studenou sprchu, když zjišťujeme, že máme problém dostat se z Prahy, natož pak někam k Bodamskému jezeru. V 6 večer stále trčíme na benzínce za Plzní a Pavel pragmaticky začíná hledat místo, kde večer postavíme stan: "Tamhle pod kopcem je vesnice a kousek od ní lom, tam by to nejspíš šlo," říká mi a mně se jen honí hlavou, že jestli to takhle půjde celých 11 dni, tak se moc daleko nedostanem.
Nakonec nás zachraňuje tým sympatických Žižkovaček, které zkesly na stejné benzínce jako my, ale nakonec se jim daří odchytit pána v dodávce, který se právě probírá po večerním šlofíku a souhlasí, že nás všechny čtyři odveze za německé hranice. Na konci dne s holkama, naším šoférem a pár místními přiťukneme Metaxou, čímž splníme denní výzvu, vykoupeme se v jezírku. Nechápu, ještě před pár hodinami jsme málem rozdělávali stan u benzínky za Plzní!
Nakonec nás zachraňuje tým sympatických Žižkovaček, které zkesly na stejné benzínce jako my, ale nakonec se jim daří odchytit pána v dodávce, který se právě probírá po večerním šlofíku a souhlasí, že nás všechny čtyři odveze za německé hranice. Na konci dne s holkama, naším šoférem a pár místními přiťukneme Metaxou, čímž splníme denní výzvu, vykoupeme se v jezírku. Nechápu, ještě před pár hodinami jsme málem rozdělávali stan u benzínky za Plzní!
Už jsem v to ani nedoufala, ale hranice jsou pokořeny! Je konec prvního dne a my usínáme pod širákem na tomhle krásném místě v Bärnau
Další den máme přes Mnichov namířeno k Bodensee. Při ranní cestě k silnici zjišťujeme, že jak byla včera vesnička idylická, stopovat z ní v sobotu ráno do Mnichova už tak idylické není. Nakonec nám zastavuje mladá slečna a já můžu prvně oprášit svojí němčinu. Zjišťuju, že se dneska odpoledne bere, jsem upřímně vážně dojatá, svatební den má být jen o ní, a Juli se přece rozhodla pomoct nám, dvěma českým stopařům, a ještě se zastavuje v bance, aby si vybrala peníze, a dává nám 40 Euro. Jak můžeme mít takové štěstí na lidi, honí se mi hlavou teď a během následujících dnů ještě mnohokrát.
Naší další řidičkou se stává milá důchodkyně, která nás přibližuje k Mnichovu, i ona si se zájmem vyslechne, jaký závod, že to jedeme a poté, co nás vysazuje na benzínce a loučíme se, nám do ruky vtiskne ještě 10 Euro. Zatímco k našemu překvapení máme opět o něco plnější peněženky také zjišťujeme, že nás paní bohužel vysadila na špatném směru, a tak žádné auto nemíří na jih. Nedá se nic dělat, musíme být flexibilní a změnit plán. Jeden pán hlásí, že jede do Lipska, to by šlo, říkáme si a už sedíme v novém voze. Ten den potom stopneme starší manželský pár, který nás vezme do prvního velkého města - do Drážďan. Uděláme si tak čas na prohlídku města a já prvně poprosím o jídlo zadarmo. Překvapí mě, jak rychle klučina ve stánku souhlasí s tím, že nám oběma dá párky v rohlíku. Šlo to lépe, než jsem si představovala, ale stejně mi ten pocit prošení o jídlo nedělá dobře, a tak ten den si ještě vyprosím jednu zmrzlinu, a to je naposledy, co žebrám o jídlo.
Spoustu lidí si asi řekne, že jinak, než tak, že si jídlo, či peníze na něj vyžebráme, se přece nenajíme. Ale právě LowCost Race člověka učí, že to není pravda. My nikdy o jídlo (vyjma těch párků a zmrzliny v Drážďanech :)) ani o peníze neprosili a přesto jsme nikdy neměli prázdné žaludky. Každý den jsme totiž narazili na lidi, se kterými jsme se natolik sblížili, že nám potom sami nabídli, ať u nich poobědváme, přespíme, nebo ať s nimi jdeme na snídani. Pro mě samotnou bylo nesmírně milé překvapení, že lidé v Evropě nedělají ani dneska věci jen pro peníze a že dokáží vystoupit ze své uzavřené komfortní bubliny, aby pomohli někomu, koho vidí poprvé a možná i naposledy v životě. A potom se samozřejmě nabízela řada dalších možností, jak lidem oplatit jejich solidaritu. Mimo to, co věřím, že v rámci závodu fungovalo nejsilněji - a to byl samotný pocit toho, že se stali součástí našeho závodního příběhu, lze lidem jejich štědrost vrátit také tak, že jim nabídnete, že jim s něčím pomůžete nebo si peníze sami vyděláte třeba hraním na kytaru, či jiným pouličním uměním. Tak se můžete úplně vyhnout pocit, že byste někoho využívali. A pokud si s sebou stejně jako my zabalíte stan, věřte, že nebudete na dvojici potřebovat víc, než 10 Euro na den, abyste nestrádali - pravda, nebude to žádné eko-bio, ale oběd i večeři s přehledem zastoupí americký toustový chleba a sušené klobásky, obojí kolem 2 Eur, když k tomu přidáte banán a nějaké sušenky, máte lowcostový All-Inclusive ;)
Naší další řidičkou se stává milá důchodkyně, která nás přibližuje k Mnichovu, i ona si se zájmem vyslechne, jaký závod, že to jedeme a poté, co nás vysazuje na benzínce a loučíme se, nám do ruky vtiskne ještě 10 Euro. Zatímco k našemu překvapení máme opět o něco plnější peněženky také zjišťujeme, že nás paní bohužel vysadila na špatném směru, a tak žádné auto nemíří na jih. Nedá se nic dělat, musíme být flexibilní a změnit plán. Jeden pán hlásí, že jede do Lipska, to by šlo, říkáme si a už sedíme v novém voze. Ten den potom stopneme starší manželský pár, který nás vezme do prvního velkého města - do Drážďan. Uděláme si tak čas na prohlídku města a já prvně poprosím o jídlo zadarmo. Překvapí mě, jak rychle klučina ve stánku souhlasí s tím, že nám oběma dá párky v rohlíku. Šlo to lépe, než jsem si představovala, ale stejně mi ten pocit prošení o jídlo nedělá dobře, a tak ten den si ještě vyprosím jednu zmrzlinu, a to je naposledy, co žebrám o jídlo.
Spoustu lidí si asi řekne, že jinak, než tak, že si jídlo, či peníze na něj vyžebráme, se přece nenajíme. Ale právě LowCost Race člověka učí, že to není pravda. My nikdy o jídlo (vyjma těch párků a zmrzliny v Drážďanech :)) ani o peníze neprosili a přesto jsme nikdy neměli prázdné žaludky. Každý den jsme totiž narazili na lidi, se kterými jsme se natolik sblížili, že nám potom sami nabídli, ať u nich poobědváme, přespíme, nebo ať s nimi jdeme na snídani. Pro mě samotnou bylo nesmírně milé překvapení, že lidé v Evropě nedělají ani dneska věci jen pro peníze a že dokáží vystoupit ze své uzavřené komfortní bubliny, aby pomohli někomu, koho vidí poprvé a možná i naposledy v životě. A potom se samozřejmě nabízela řada dalších možností, jak lidem oplatit jejich solidaritu. Mimo to, co věřím, že v rámci závodu fungovalo nejsilněji - a to byl samotný pocit toho, že se stali součástí našeho závodního příběhu, lze lidem jejich štědrost vrátit také tak, že jim nabídnete, že jim s něčím pomůžete nebo si peníze sami vyděláte třeba hraním na kytaru, či jiným pouličním uměním. Tak se můžete úplně vyhnout pocit, že byste někoho využívali. A pokud si s sebou stejně jako my zabalíte stan, věřte, že nebudete na dvojici potřebovat víc, než 10 Euro na den, abyste nestrádali - pravda, nebude to žádné eko-bio, ale oběd i večeři s přehledem zastoupí americký toustový chleba a sušené klobásky, obojí kolem 2 Eur, když k tomu přidáte banán a nějaké sušenky, máte lowcostový All-Inclusive ;)
Je 5 hodin večer a my jdeme z Drážďan stopovat do Berlína, velké šance tomu nedávám, ale světe div se, večer usínáme u berlínského jezera.
Vážně vám neřeknu proč, ale vždycky, když den ráno začal mizerně, tak jsme pak odpoledne měli obrovské štěstí a naopak, když to ráno vypadalo na báječný den, nikdy to nevydrželo až do večera. A taky se ukázalo, že pokaždé, když jsem fakt věřila, že nám něco vyjde, tak to nevyšlo a když už jsem ztratila naději, najednou se ta situace úplně obrátila a stal se malý zázrak. Přesně jako když nám v 6 večer v Drážďanech zastavil pán, hudebník a řekl, že nás vezme do Berlína. Ten den jsme toho ujeli nejvíce, z jihu Německa jsme krásně olemovali Českou republiku a v 10 večer postavili stan u berlínského jezera.
Náš průvodce po Berlíně Davide nás vzal na snídani, tak dobré panini jsem ještě nejedla!
Třetí den byl nejemotivnější ze všech. Zažili jsme úžasné dopoledne, kdy nás Davide, se kterým jsem se seznámila, když jsem o půlnoci vylezla ze stanu (nebo spíš sauny), abych si vyčistila zuby :D, vzal na snídani, pak nás celé dopoledne vozil v Mercedesu po Berlíně a nakonec jsme šli k němu, abychom společně připravili ovocné knedlíky a zároveň nás zasáhla zpráva o tragické smrti jedné z účastnic závodu v Rakousku. Událost otřásla celou komunitou a řada týmů ze závodu v reakci na neštěstí odstoupila. My jsme se nakonec rozhodli LCR dokončit a večer pokračovali do německého Essenu.
Našimi hostitelkami a ráno také "chlebodárkyněmi" :) se staly 2 budoucí paní učitelky z Essenu, to když nás spolu s jejich kamarády vzaly na výbornou snídani do jejich oblíbené restaurace.
Do Essenu jsme dojeli večer, kdy už se stmívalo a já doufala, že bychom prvně nemuseli spát ve stanu. Brzo jsem ale zjistila, že Couchsurfing není pro účely LCR úplně vhodný. Když bylo v 5 hodin odpoledne konečně jasné, že skončíme večer v Essenu, rozeslala jsem žádosti o přespání, ale postupně dostala na všechny zamítavou odpověď. Jasně, že člověk může mít štěstí, ale stejně jako i při pár dalších pokusech se ukázalo, že LCR je pro Couchsurfery trochu moc spontánní a nocleh je tak třeba domlouvat alespoň pár dní dopředu, což vzhledem k tomu, že jsme nikdy nevěděli, kde další den skončíme nebylo možné. A tak jsme museli vyvinout vlastní způsob hledání ubytování. Fungoval perfektně už na poprvé a spočíval v tom, že jsme se náhodných kolemjdoucích zeptali, kde je v jejich městě nejlepší rozdělat si stan. Ti se nejdříve zamysleli a potom shledali, že v jejich městě není vhodné místo na stan a pozvali nás k sobě domů (použili jsme to 3x se 100% úspěšností :D).
Další den jsme vyrazili do Amsterdamu. Město to je krásné, ale taky nesmírně komerční, plné obchodů a turistů, a tak se mi možná nejvíce líbila liduprázdná klidná část vedoucí ke kempu, kde jsem to ukecala na přespání zdarma. Druhý den se ukázalo, že největší problém Amsterdamu je dostat se z Amsterdamu. Postupně jsme ceduli A10 změnili na ceduli Out of the city a ačkoliv jsme měli namířeno do Belgie, když nám zastavili 2 kluci jedoucí na sever, vděčně jsme nasedli, protože bychom tam taky mohli stát ještě další 2 hodiny. Nakonec se nás jeden z nich, mimochodem vyklubala se z něj Instagramová star a řekla bych takový ukázkový příklad zlaté mládeže - 18letý klučina, kterého živí followeři, a tak si mohl dovolit koupit vlastní auto i dům ve Španělsku, ujal a opět s námi projel celý Amsterdam a vysadil nás až na jihu pod ním, čímž nám ušetřil přinejmenším půlku dne stopování po Nizozemsku.
Z Holandska jsme to pak ten den zvládli až do Belgie, kde nás milá rodinka nechala přespat u nich na zahradě. Byla to jedna z nejdobrodružnějších nocí (hned poté, co jsem s holkama na konci září stanovala na Šumavě u rybníku Říjiště :D), protože jsme si venku zažili první bouřku po měsíci sucha a po chvíli tak už naše karimatky lehce plavaly na dešťových kalužích, v 5 ráno už jsme ale se sympatickým Yoanem seděli v jeho Range Roveru a byli na cestě do Lucemburku, kde pracoval.
Další den jsme vyrazili do Amsterdamu. Město to je krásné, ale taky nesmírně komerční, plné obchodů a turistů, a tak se mi možná nejvíce líbila liduprázdná klidná část vedoucí ke kempu, kde jsem to ukecala na přespání zdarma. Druhý den se ukázalo, že největší problém Amsterdamu je dostat se z Amsterdamu. Postupně jsme ceduli A10 změnili na ceduli Out of the city a ačkoliv jsme měli namířeno do Belgie, když nám zastavili 2 kluci jedoucí na sever, vděčně jsme nasedli, protože bychom tam taky mohli stát ještě další 2 hodiny. Nakonec se nás jeden z nich, mimochodem vyklubala se z něj Instagramová star a řekla bych takový ukázkový příklad zlaté mládeže - 18letý klučina, kterého živí followeři, a tak si mohl dovolit koupit vlastní auto i dům ve Španělsku, ujal a opět s námi projel celý Amsterdam a vysadil nás až na jihu pod ním, čímž nám ušetřil přinejmenším půlku dne stopování po Nizozemsku.
Z Holandska jsme to pak ten den zvládli až do Belgie, kde nás milá rodinka nechala přespat u nich na zahradě. Byla to jedna z nejdobrodružnějších nocí (hned poté, co jsem s holkama na konci září stanovala na Šumavě u rybníku Říjiště :D), protože jsme si venku zažili první bouřku po měsíci sucha a po chvíli tak už naše karimatky lehce plavaly na dešťových kalužích, v 5 ráno už jsme ale se sympatickým Yoanem seděli v jeho Range Roveru a byli na cestě do Lucemburku, kde pracoval.
Jelikož byl Yoan tak hodný, že nám domluvil odvoz na odpoledne - jeho francouzský kolega nás zavezl do města Mety, měli jsme spoustu času v klidu objevovat město. Bylo hezké, ale popravdě mě úplně neuchvátilo.
Večer v Mety nejdřív padl mýtus, že Francouzi jsou uzavření a nechtějí mluvit anglicky, naopak na mě působili jako jedni z nejsrdečnějších lidí vůbec a byť ne všichni angličtinu ovládali, vždy měli snahu nám pomoci. No a potom taky padl rekord v délce stopování na jednom místě, přes 3 hodiny jsme se snažili najít někoho, kdo by nás hodil do Štrasburgu a ač na nás spousta řidičů reagovala, vždy jsme se setkali jen s omluvným gestem, že jedou jinam, a tak jsme to museli po osmé zabalit a jít hledat místo na stan.
Podruhé jsme použili otázku: kde je tady nejlepší postavit stan, a opět úspěšně. Měli jsme to dokonce i s večeří, teplou postelí a se snídaní :)
Nedalo se nic dělat, vidina toho, že budeme muset znovu stát u silnic v Mety s cedulí na Štrasburg nás oba děsila, a tak jsme prvně za závod nestopovali, ale koupili asi za 250 Kč na osobu lístky na Flixbus do Zurychu, ráno si přivstali a kolem druhé už byli ve městě.
Moc jsme se tam nezdržovali, protože jsme měli v plánu dorazit ten den do Kostnice, což měl být mimochodem náš první Checkpoint za celou dobu, jo velmi záhy jsme zjistili, že v dosahování Checkpointů jsme opravdu mizerní :D. Když jsme potom jeli s tátou a se synem směrem na Kostnici, zmínili se, že bydlí u nejkrásnější vesnice ve Švýcarsku, a protože jsme jistojistě neútočili na vítězství v závodě, ani nám nevadilo, že se náš cíl o den oddálí a požádali jsme je, zda by nás tam nevysadili, nakonec nám nabídli i přespání, a tak jsme si první prošli Stein am Rhein a potom s jejich rodinou strávili moc milý večer (z části též zásluhou toho, jak dobře jsme se u nich najedli :D).
Moc jsme se tam nezdržovali, protože jsme měli v plánu dorazit ten den do Kostnice, což měl být mimochodem náš první Checkpoint za celou dobu, jo velmi záhy jsme zjistili, že v dosahování Checkpointů jsme opravdu mizerní :D. Když jsme potom jeli s tátou a se synem směrem na Kostnici, zmínili se, že bydlí u nejkrásnější vesnice ve Švýcarsku, a protože jsme jistojistě neútočili na vítězství v závodě, ani nám nevadilo, že se náš cíl o den oddálí a požádali jsme je, zda by nás tam nevysadili, nakonec nám nabídli i přespání, a tak jsme si první prošli Stein am Rhein a potom s jejich rodinou strávili moc milý večer (z části též zásluhou toho, jak dobře jsme se u nich najedli :D).
Stein am Rhein je bezesporu nejhezčí místo, jaké jsme za celý závod navštívili. Škoda, že ty mraky na fotce jsou dešťové, tak jsme zanedlouho museli utíkat zpátky se schovat :)
Pak už nás konečně čekala Kostnice. Bylo to trochu zvláštní, když jsem se v infocentru zeptala, kde přesně byl upálen Jan Hus a pán se zatvářil zmateně a pak to neúspěšně Googlil, ale každopádně bylo Bodamské jezero opět moc krásné místo. Dokonce je tak čisté, že v něm ryby nemají dostatek potravy a z jeho středu se bere pitná voda.
Z Kostnice jsme si stopli manželský pár v A8, který bydlel na rakouské straně švýcarsko-rakouských hranic. Byli báječní a pozvali nás na oběd - netušila jsem, že kuře s rýží na kari s banánem a ananasem může být tak dobré :) Bylo to bezvadné zakončení celého závodu, protože jsme se s Pavlem dohodli, že od tohoto momentu už budeme stopovat zpátky do České republiky.
Poslední den před hranicemi došlo na kempování u benzínky, protože jsme se zasekli na cestě za Mnichovem, hlavním tah pro výletující německé rodiny, ne zrovna ochotné brát stopaře.
Z Kostnice jsme si stopli manželský pár v A8, který bydlel na rakouské straně švýcarsko-rakouských hranic. Byli báječní a pozvali nás na oběd - netušila jsem, že kuře s rýží na kari s banánem a ananasem může být tak dobré :) Bylo to bezvadné zakončení celého závodu, protože jsme se s Pavlem dohodli, že od tohoto momentu už budeme stopovat zpátky do České republiky.
Poslední den před hranicemi došlo na kempování u benzínky, protože jsme se zasekli na cestě za Mnichovem, hlavním tah pro výletující německé rodiny, ne zrovna ochotné brát stopaře.
Výhled ze stanu jsme měli vážně luxusní. Člověk by nehádal, že pár set metrů vedle je rušná dálnice.
Bylo krásný, když nám asi po dvou hodinách, co jsme stáli na benzínce, já v ruce držela ceduli Linz a Pavel mával českou vlajkou, zastavil český pár, který nás vzal až do Českých Budějovic. Člověk najednou cítí mnohem větší sounáležitost, se svými krajany, když je potká v zahraničí :D Já jsem pak v jižních Čechách navštívila své příbuzné a 13. 8. to sama dostopovala do Prahy na zakončení závodu na Náplavku.
DALŠÍ MÉ DOJMY A POSTŘEHY
Stopování není pro starý, říkám si. A to ne kvůli strachu, že by vám nikdo nezastavil, když už nevypadáte na 20, ale proto, že je to se stopováním, jak kdybyste byli na horské dráze. Zažíváte euforické chvíle, kdy vám někdo zastaví, vy s radostí dobíháte k autu a zjišťujete, kdo že to bude po tuto část vaší cesty šoférovat. Povídáte si, někdy s větším a někdy s menším zapálením. Trochu jako z kazetového záznamu po x-té říkáte, že je vám 20 a studujete marketing a HR a taky popisujete, v čem spočívá LowCost Race. Ale i když by vám snad brzo došli témata k hovoru, jste šťastní, protože z rádia hraje příjemná hudba a vy jedete! Jedete, a to znamená, že se přibližujete k vašemu dennímu cíli, to znamená, že už nemusíte stát na té benzínce, na které jste před chvílí stáli už skoro 2 hodiny, na které nebyl žádný stín a jen slunko vás se svými 34 stupni grilovalo dozlatova.
Těžko říct, co na tom unavuje nejvíce. Snad to nekonečné stání na rozpálené silnici? Ta nejistota, že nevíte, kde budete večer spát? Ta nervozita, že už dneska přece nemůžete mít takové štěstí, jaké jste měli včera, že si snad potkat tolik dobrých lidí ani nezasloužíte? Nevím, jediné co vím je, že ta kombinace výše zmíněného člověka vyčerpává. Ale právě pro tu svoji náročnost, pro ty nepříjemné situace, které to zákonitě přitahuje, mě to tak moc baví, a proto mi to za to stojí. Protože to je RAW, nevím, jakým jiným slovem to lépe vystihnout. Je to opravdové, je to silné. Přináší to s sebou nepohodlí, ale právě to nepohodlí paradoxně přitahuje ty nejlepší zážitky, ty o které vás hotelový pokoj ochudí, ty o které ochudíte sami sebe, když se budete bát oslovit cizí lidi, když si budete myslet, že to či ono je přece blbost, která nemá cenu zkoušet.
Myslím, že můžete odjet LCR a nepřivést si s sebou žádné zajímavé historky, že si můžete s cedulí vyžebrat pár korun na jídlo a po večerech spát vždycky ve stanu. Že se nemusíte pouštět do žádných výzev, které jsou součástí LCR, protože vám přijde nepříjemné, obtěžovat s tím ostatní. Nebo můžete jet na LCR a odvést si zážitky u kterých si i vy sami budete nevěřícně říkat, že nechápete, jak se vám něco takového mohlo přihodit a že lidi jsou prostě skvělí. Když budete věřit tomu, že to jde, když budete ostatní nakazíte svou energií a zápalem pro věc, když na ně přenesete svůj entuziasmus. Ne, nevyhnete se těžkým momentům. Zkejsnout na benzínce můžete vždycky. Teda jinak, na benzínce zkejsne občas všichni stopaři. Ale co je důležitý je, že není vůbec důležité, jestli stopujete jako holka a kluk, dvě holky, nebo dva kluci, důležité je, s jakým přístupem stopujete a jak komunikujete s lidmi v okolí. Přesně podle hesla Smějte se a celý svět se bude smát s vámi. :) Takže, když se budete chystat na LCR, nebo i kamkoliv jinam na cesty, neřešte s kým vám podle statistik zastaví nejvíce řidičů, jeďte s někým, s kým jste na stejné vlně a s kým se navzájem podržíte.
LowCost Race mě posunul, ukázal mi, že svět se nedělí na Němce, Rakušany a Italy, ale na lidi dobré a špatné a ti jsou v každé zemi zastoupeni stejně. Že v té otřepané frázi, že se vám vrací přesně to, co dáváte, je vlastně všechno, co potřebujete vědět. Ukázal mi, že nemám kontrolu nad událostmi, které se přihodí v následujících 24 hodinách, ale že zpravidla v momentě, kdy přestanu věřit, přijde něco, na co mě zase přiměje věřit na zázraky. Že život je jako sinusoida - nahoru, dolů, nahoru, dolů. A že stopování je jako život - nikdy nevíš, kdo bude další osoba, se kterou budeš sdílet část svého dne, jestli s ní pojedeš daleko, či jenom kousek, jestli ti bude vyhovovat styl její jízdy, ani jak dlouho a o čem spolu budete konverzovat. A uvidíte se potom ještě někdy? Ale to už moc filozofuju :)
Každopádně klobouk dolů, pokud jste to dočetli až sem, díky! A co vy a cestování? Podělte se o to, zda, jak a s kým cestujete nejraději a co vás cestování naučilo :)
P. S. Pokud chcete aby vám neunikly další články, můžete dát můj blog nově sledovat i na Facebooku ;)
Těžko říct, co na tom unavuje nejvíce. Snad to nekonečné stání na rozpálené silnici? Ta nejistota, že nevíte, kde budete večer spát? Ta nervozita, že už dneska přece nemůžete mít takové štěstí, jaké jste měli včera, že si snad potkat tolik dobrých lidí ani nezasloužíte? Nevím, jediné co vím je, že ta kombinace výše zmíněného člověka vyčerpává. Ale právě pro tu svoji náročnost, pro ty nepříjemné situace, které to zákonitě přitahuje, mě to tak moc baví, a proto mi to za to stojí. Protože to je RAW, nevím, jakým jiným slovem to lépe vystihnout. Je to opravdové, je to silné. Přináší to s sebou nepohodlí, ale právě to nepohodlí paradoxně přitahuje ty nejlepší zážitky, ty o které vás hotelový pokoj ochudí, ty o které ochudíte sami sebe, když se budete bát oslovit cizí lidi, když si budete myslet, že to či ono je přece blbost, která nemá cenu zkoušet.
Myslím, že můžete odjet LCR a nepřivést si s sebou žádné zajímavé historky, že si můžete s cedulí vyžebrat pár korun na jídlo a po večerech spát vždycky ve stanu. Že se nemusíte pouštět do žádných výzev, které jsou součástí LCR, protože vám přijde nepříjemné, obtěžovat s tím ostatní. Nebo můžete jet na LCR a odvést si zážitky u kterých si i vy sami budete nevěřícně říkat, že nechápete, jak se vám něco takového mohlo přihodit a že lidi jsou prostě skvělí. Když budete věřit tomu, že to jde, když budete ostatní nakazíte svou energií a zápalem pro věc, když na ně přenesete svůj entuziasmus. Ne, nevyhnete se těžkým momentům. Zkejsnout na benzínce můžete vždycky. Teda jinak, na benzínce zkejsne občas všichni stopaři. Ale co je důležitý je, že není vůbec důležité, jestli stopujete jako holka a kluk, dvě holky, nebo dva kluci, důležité je, s jakým přístupem stopujete a jak komunikujete s lidmi v okolí. Přesně podle hesla Smějte se a celý svět se bude smát s vámi. :) Takže, když se budete chystat na LCR, nebo i kamkoliv jinam na cesty, neřešte s kým vám podle statistik zastaví nejvíce řidičů, jeďte s někým, s kým jste na stejné vlně a s kým se navzájem podržíte.
LowCost Race mě posunul, ukázal mi, že svět se nedělí na Němce, Rakušany a Italy, ale na lidi dobré a špatné a ti jsou v každé zemi zastoupeni stejně. Že v té otřepané frázi, že se vám vrací přesně to, co dáváte, je vlastně všechno, co potřebujete vědět. Ukázal mi, že nemám kontrolu nad událostmi, které se přihodí v následujících 24 hodinách, ale že zpravidla v momentě, kdy přestanu věřit, přijde něco, na co mě zase přiměje věřit na zázraky. Že život je jako sinusoida - nahoru, dolů, nahoru, dolů. A že stopování je jako život - nikdy nevíš, kdo bude další osoba, se kterou budeš sdílet část svého dne, jestli s ní pojedeš daleko, či jenom kousek, jestli ti bude vyhovovat styl její jízdy, ani jak dlouho a o čem spolu budete konverzovat. A uvidíte se potom ještě někdy? Ale to už moc filozofuju :)
Každopádně klobouk dolů, pokud jste to dočetli až sem, díky! A co vy a cestování? Podělte se o to, zda, jak a s kým cestujete nejraději a co vás cestování naučilo :)
P. S. Pokud chcete aby vám neunikly další články, můžete dát můj blog nově sledovat i na Facebooku ;)