Jako správný overthinker si dokážu v hlavě představit spoustu scénářů, nikdy by mě ale nenapadlo, že se jednoho dne probudím do světa, který se nám všem rozhodne znovu ve vší surovosti připomenout, že když je člověk o něčem bytostně přesvědčený a nekompromisně si za tím jde, dokáže dát do pohybu sled událostí, které jsme si většina ještě pár týdnů zpátky nedokázali vůbec představit. A západní svět první jen zděšeně přihlíží, a pak je nucen přijmout skutečnost, že Putina v honbě za vlastní důležitostí, při které si krutě pohrává s milióny lidských osudů, nedokáží zastavit mírová vyjednávání ani hesla „make love, not war,“ jakkoliv bychom si to všichni přáli, protože moc lásky je přeci silnější než láska k moci.
Často se mi v kontextu výše zmíněného vybaví citát Martina Luthera Kinga Jr.:
Power without love is reckless and abusive, and love without power is sentimental and anemic. Power at its best is love implementing the demands of justice, and justice at its best is power correcting everything that stands against love.
Často si taky vzpomenu na podcast s Ondřejem Krásou, ve kterém, když člověk umí číst mezi řádky a dosáhl potřebné úrovně vědomí (pro většinu pofiderně spirituální poznámka, I’m aware), je vlastně všechno, ač se celý kontext rozhovoru točí kolem uspořádání organizací a nemá nic společného s geopolitickým rozložením světa. Jestli se vám nicméně při slovech jako vědomí, ego nebo práce s vlastním stínem zvedaj chlupy na zádech (mimochodem jsou to všechno v rámci psychologie řádně definované a uznávané termíny), pusťte si radši tenhle díl Týdeníku Respekt s Martinem M. Šimečkou o válce na Ukrajině a zrcadle, které nám nastavuje, dotýká se stejných myšlenek, jen v podstatně méně abstraktní rovině.
První dny války jsem zpravodajství z Ukrajiny sledovala prakticky nepřetržitě – ráno, přes den v práci, večer… – až jsem v pátek prospala celé odpoledne a v sobotu po ranním checku Zelenskyj – Kyjev rozečetla místo zpravodajských článků knížku – Víc Odvahy od Lenky Vacvalové. Zaujala mě v ní jedna pasáž, kterou sice napsala ještě předtím, než nám profily zaplavily modrožluté vlaječky, ale přesto jakoby její poselství bylo za současné situace stejně důležité, jako během jedné z vln COVIDové pandemie, kdy se scéna odehrála:
A tehdy, uprostřed pandemie se stala v jedněch potravinách taková zvláštní věc. Dítě ve frontě na pokladnu si začalo zpívat. Tak úplně normálně, spontánně a vesele, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě. Vždyť proč by taky ne. Zpívalo si nějakou dětskou odrhovačku a já jsem se musela otočit a pod rouškou se doširoka usmát. A maminka ho nechala. Žádné „buď potichu“ nebo „pšššt“. Vždyť proč by taky.
Zpívalo si, dokud se všichni v těch potravinách nezačali usmívat. Rozhostila se tam taková ta pozitivní energie. Znáš to? Taková, jako když je něco nevinné, nečekané, čisté, dobrácké. Boží. Dětské a dětinské, ale silné. A možná i moudré. Až tě to zasáhne tak, že se musíš usmát.
Vždyť my jsem stále dětmi. Stále si chceme zpívat. Jen už to tak nějak nejde. V pandemii ani mimo ni. Dokonce to nedokážeme. Zapomněli jsme. Úplně. Proti své vůli, a přitom tak nějak přirozeně. S dětstvím to není jako s jízdou na kole. Že když to jednou umíš, tak to umíš napořád.
Opatrujte se, neodpírejte si ani v téhle době chvíle radostí, nebojte se smát a rozesmívat (klidně i letušky v letadle), a hlavně nikdy nezapomínejte, že láska je, vždycky. 🖤
* Někde mezi pocity frustrace, vzteku a smutku jsem se minulý týden na Facebooku málem pustila do "diskuze" o tom, že hodnotit efektivitu něčí pomoci Ukrajině a mít nutkání paternalisticky hlásat, co je a co není morálně správný dělat a cítit, je hloupý a zbytečný, ale nakonec jsem to neudělala a zpětně si u tohoto příspěvku Adély uvědomila, že to bylo správné rozhodnutí.
Žádný způsob vyjádření solidarity a pomoci není závazný, ale ani zbytečný. Tak když budete cítit potřebu nějak pomoci, udělejte to tak, jak je vám blízké a přirozené, vždyť cest, jakými lze podat pomocnou ruku, je spoustu (kouknout můžete třeba na Pomáhej Ukrajině nebo Stojíme za Ukrajinou) a všechny jsou důležité, jen každá jinak. 🖤