Tyhle dva verše byly věnované mému učiteli češtiny a dějáku ze střední a byly vrcholem autorské poezie mě a mojí spolužačky Markét. Docela mě mrzí, že jsem ztratila náš mistrovský kousek věnovaný chemickým sloučeninám na P (as much as I didn't enjoy chemistry, no pun intended), ale čas nevrátíš a papírek s načmáraným textem už nikdy nenajdeš. Osud ...
Nevím, jestli to bylo tou bolestnou skutečností, že jsem ztratila naše nejcennější dílo (spíš ne), nebo tím, že jsem na to prostě nějak neměla myšlenky (spíš jo), ale se ztrátou kreativního prostředí středoškolských lavic se na dlouhou odmlčelo i moje básnické střevo. Což vypadá, že si docela fandím, ale pravdou je, že se mi nedávno vybavilo, že jsem vlastně kdysi obsadila třetí místo v soutěži limeriků, jen už vůbec nevím, o čem jsem tehdy ten svůj limerik napsala, ale důkaz existuje - jako výhru jsem dostala knížku, kterou mám pořád doma v knihovničce. :)
Každopádně se zdá, že má autorská pauza je u konce, už nějaký pátek totiž znova poezii píšu na instagramovém profilu @in_my_notes_is a věrného čtenáře možná napadne, jestli to není přesně ten profil, ke kterému jsem se ještě nedávno zdráhala přihlásit. Je. Já si totiž řekla, čert to vem, jednou si to myslím, tak bych se pod to taky měla umět podepsat, ne? Tak tady je to podepsané černé na bílém, protože já si za tím nakonec stojím, i se všema těma gramatickýma chybama, které tam jistojistě jsou, protože je to celé anglicky. :)