Věřím, že spousta věcí je o hlavě a že naše vnitřní hranice nás limitují daleko víc, než ty vnější, i když ty často alibisticky uvádíme jako důvody, proč se nepouštíme do věcí, které nás lákaj. Věřím, že je v duchu hesla nic se nezmění, když nic nezměníš důležitý zkoušet věci s nejistým výsledkem a posouvat svoji komfortní zónu. A hlavně věřím, že je prostě důležitý věřit. Možná nám věci nevyjdou na poprvý ani na podruhý, ale jednou jo, až se naše vnitřní nastavení protne s potencialitama vnějšího světa.
Lenka Vacvalová ve své knížce Najdu odvahu v jedné pasáži píše: „Zamyslete se, kolikrát vám v životě někdo řekl, že to nezvládnete? Kolikrát vás někdo odmítl? A i když si minulost nijak zpětně nevysníme, s odstupem času je to skvělá statistika odmítnutí, která nám stanovila hranice toho, co dnes považujeme za svoje limity,“ a já se pod to podepisuju.
Věřím, že spousta věcí je o hlavě, ale nevěřím, že všechno je v hlavě. Některý věci prostě nejsou (jen) na nás, i kdyby to tvrdilo tisíc pět set rozesmátých influencerek na plavkových fotkách z Bali. A to je někdy těžký přijmout. Zvlášť v kontextu toho, že přesvědčení, že máme nad věcma v našem životě kontrolu, je klíčové pro naši spokojenost.
Píše o tom Martin Selingman v knížce Naučený optimismus a mluví o tom taky podle mě nejlepší soft-skills lektorka u nás Hana Ondrušková tady.
Znáte tenhle profláklý obrázek?
Já nemám moc ráda zjednodušující řešení, které komplexní realitu popisujou černobíle, ale tohle vcelku kvituju. Jsou veskrze dva typy věcí, které si přeju – ty, který lze rozpadnout do mikrokroků a step-by-step se k nim propracovat a ty, který si nejde odmakat a musí se jednoduše stát.
Ty první jsou fajn, protože u nich funguje přímá úměra úsilí a výsledku. Ty druhý jsou ošidný, protože jestli u nich funguje nějaká úměra, tak spíš ta nepřímá – čím víc je chcete, tím víc vás rozčiluje, když se neplněj. A to si pak musíte připomínat to přísloví s tekoucí řekou… a pragmaticky víc úsilí investovat do věcí ze skupiny jedna, které mají potenciál být hodnotné – někam vás posunout, něco naučit nebo vám „jen“ udělat radost. Zapsala jsem se do kurzu herectví, španělštiny a pole-dance, ale popravdě, občas mám chuť chodit spíš na hodiny boxu nebo rozbít pár porcelánových talířů.
A vím, že je to úplně v pohodě. Jsem pragmatický optimista, který věří v dobrý konce, ale nevěří že k nim vede ušlapaná cestička. Přijde mi lepší občas překonávat divoký terén, než ustoupit ze svých idealistických (ač, fingers-crossed, naplnitelných) přestav.
Přijde mi důležitý o tom, že nás z tý cesty občas bolej (nejen) nohy, mluvit.
Přijde mi důležitý být laskavá sama k sobě i ke druhým. Protože co když zrovna někoho ty nohy bolej, jen o tom nemluví? Co když se někomu při cestě do kopce blbě dýchá, ale stydí se to přiznat?
Přijde mi důležitý zůstat autentická, netvrdit, že každá pasáž trasy je příjemná.
Přijde mi důležitý vybudovat si cit pro to, kdy zatnout zuby a vytrvat a kdy na chvíli zvolnit, v poklidu se rozhlídnout kolem sebe a načerpat nové síly.
Přijde mi důležitý umět ocenit kopce, které už jsme zdolaly a které neudolaly nás.
Přijde mi důležitý najít si čas na západy slunce, o které nás tak často připravuje každodenní shon.
Přijde mi důležitý věřit, že na hřebeni trasy je výhled, který bere dech. Takový, který se nedá popsat slovy, který člověk musí vidět na vlastní oči. Vidět, prožít a uložit si ho do srdce k těm nejcennějším vzpomínkám. ❤