Devadesátková a starší generace: vybavujou se vám takové ty typicky české (a často „pěkně“ sexistické) kreslené vtipy od Petra Urbana? Pamatuju si, že jsme s nima kdysi měli doma stolní kalendář (já ho fakt nekupovala) a na jedné straně byl obrázek ztvárňující pořekadlo „dělá deset věcí (povolání) a žádnou z nich pořádně“. Já nad tím tehdy přemýšlela, jestli s tím souhlasím, že tam ta kauzalita je, že tříštění pozornosti mezi vícero činností zákonitě vede k tomu, že je nebudeme dělat poctivě a že se to podepíše na jejich kvalitě, protože kvantita na úkor kvality, že ano…
No a došla jsem k tomu, že ne. Že bych se pod to prostě nemohla podepsat. Když jsem vyrůstala, viděla jsem se v dospělosti ve spoustě různých pracích. Prošla jsem si fází, kdy jsem si vedla třídní knihu, protože jsem chtěla být učitelka (inspirovala mě kamarádka, která měla sešity pro všechny žáky ve „své třídě“ a když se psal třeba diktát, 5x napsala to stejné do každého z těch sešitů, totiž stejné, pochopitelně byli mezi žáky jedničkáři i pětkaři a jejich výkony byly patřičně oznámkovány), kdy jsem si hrála s fonendoskopem a měla kufřík plný léků a obvazů jakožto budoucí veterinářka, kdy jsem si k Vánocům přála atlas lidského těla, i kdy jsem si říkala f*ck this sh*t, I’ll be a stripper.
Každopádně jsem si vždycky dovedla různé aspekty mojí osobnosti představit v různých povoláních, ale nikdy jsem nenašla takové, ve kterém bych je mohla promítnout všechny najednou a malinko jsem záviděla těm, kteří měli už od střední jasno v tom, čím chtějí být. A to, že to vztahuju jen na práci dělám čistě za účelem zjednodušeného ilustrování situace – moje celkově kontrastní založení má potřebu občas introvertně poslouchat hudbu a koukat na filmy a jindy se vydat do světa a poznávat úplně cizí lidi. Bez plánu pochopitelně a s balením se na poslední chvíli. Takovým stylem, že u toho zvládnu ještě natočit video, o které si nikdy nikdo nepsal – nebo snad existuje někdo, koho zajímá, jak jsem se v 1 ráno balila do Itálie a točila to celý na telefon?
Jsou lidi, co by o mně řekli, že jsem pečlivá a zodpovědná i ti, co ví, že i když mám v telefonu posledních 5 % baterky, nejsem ochotná se vzdát LTE ani Bluetooth, protože data a hudba jsou důležitější než skutečnost, že úplně neznám trasu na SmíchOFF a jsem schopná tam dorazit bez převlečení jen v šatech… Jsou kamarádi, kteří řeknou, že jsem občas zbytečně hlasitá a nezavřu pusu i ti, co si myslí, že toho moc nenamluvím. Ale Bejby sice někdy sedí v koutě, nicméně většinou je na parketě nejdýl ze všech, protože děsně ráda tančí a píše a zpívá a hraje a cestuje a chtěla by jednou vydat svoji knížku a taky založit vlastní značku a … you get the point 😊 Baví mě prostě spousta různých činností a nikdy bych nemohla být šťastná v práci od devíti do pěti 8 hodin za počítačem.
Našla jsem si práci, ve které mám kolegy, kteří jsou schopní, chytří, týmoví a zkrátka je radost s nima spolupracovat. 😊A která mi dává dostatek svobody realizovat se na projektech co mě baví. A vedle toho jsem si nechala čas na svoje kreativní vyžití a trošilinku školy… :)
Každopádně za to může právě moje práce ve Y Softu, že jsem si teď vzpomněla na toho Urbana a náš prehistorický stolní kalendář. Do týmu nám totiž kolegyně Ester sdílela TEDx video Emilie Wapnick o „multipotenciálech“ aka o tom, proč jsou někteří z nás tak krásně rozlítaní. Já se zase jednou v něčem poznala a říkám si, že se v tom dost možná najdete i někteří další. 😉
Každopádně jsem si vždycky dovedla různé aspekty mojí osobnosti představit v různých povoláních, ale nikdy jsem nenašla takové, ve kterém bych je mohla promítnout všechny najednou a malinko jsem záviděla těm, kteří měli už od střední jasno v tom, čím chtějí být. A to, že to vztahuju jen na práci dělám čistě za účelem zjednodušeného ilustrování situace – moje celkově kontrastní založení má potřebu občas introvertně poslouchat hudbu a koukat na filmy a jindy se vydat do světa a poznávat úplně cizí lidi. Bez plánu pochopitelně a s balením se na poslední chvíli. Takovým stylem, že u toho zvládnu ještě natočit video, o které si nikdy nikdo nepsal – nebo snad existuje někdo, koho zajímá, jak jsem se v 1 ráno balila do Itálie a točila to celý na telefon?
Jsou lidi, co by o mně řekli, že jsem pečlivá a zodpovědná i ti, co ví, že i když mám v telefonu posledních 5 % baterky, nejsem ochotná se vzdát LTE ani Bluetooth, protože data a hudba jsou důležitější než skutečnost, že úplně neznám trasu na SmíchOFF a jsem schopná tam dorazit bez převlečení jen v šatech… Jsou kamarádi, kteří řeknou, že jsem občas zbytečně hlasitá a nezavřu pusu i ti, co si myslí, že toho moc nenamluvím. Ale Bejby sice někdy sedí v koutě, nicméně většinou je na parketě nejdýl ze všech, protože děsně ráda tančí a píše a zpívá a hraje a cestuje a chtěla by jednou vydat svoji knížku a taky založit vlastní značku a … you get the point 😊 Baví mě prostě spousta různých činností a nikdy bych nemohla být šťastná v práci od devíti do pěti 8 hodin za počítačem.
Našla jsem si práci, ve které mám kolegy, kteří jsou schopní, chytří, týmoví a zkrátka je radost s nima spolupracovat. 😊A která mi dává dostatek svobody realizovat se na projektech co mě baví. A vedle toho jsem si nechala čas na svoje kreativní vyžití a trošilinku školy… :)
Každopádně za to může právě moje práce ve Y Softu, že jsem si teď vzpomněla na toho Urbana a náš prehistorický stolní kalendář. Do týmu nám totiž kolegyně Ester sdílela TEDx video Emilie Wapnick o „multipotenciálech“ aka o tom, proč jsou někteří z nás tak krásně rozlítaní. Já se zase jednou v něčem poznala a říkám si, že se v tom dost možná najdete i někteří další. 😉