Jsem na půl cesty mezi materiálním minimalismem a nákupem Burberry kabátu, hlásil jednou kamarád. Já teda netvrdím, že se mi Burberry kašmírový kabát za 65 tisíc nelíbí, ale úplně ho nepostrádám. Na druhou stranu jsem (hádám po babičce architektce) zdědila schopnost, neomylně si v obchodě vybrat to nejdražší, aniž bych viděla jedinou cenovku. A taky mě návštěvy obchoďáků v dětství naučily rychle chodit. Mamka totiž vždycky protáhla svůj (už tak hodně svižný) krok, abych nestíhala sledovat výlohy. Bylo to docela efektivní, jen do toho hodily vidle e-shopy.
Přiznávám se, jsem schopná vidět 23 stran županů, záclon nebo úložných košů. Jsem schopná ty úložné koše vidět na 10 e-shopech, pečlivě všechno přeměřit, doladit barvy, koupit si ten nej a pak zjistit, že se mi o 3 cm nevejde na zvolené místo a potřebuju stornovat zaplacenou objednávku. Ano hádáte správně, že tohle je má velmi nedávná zkušenost.
„Šari, já mám problém.“
„Co je?“
„Jsem si koupila proutěný koš a on se mi nevejde do poličky.“
Proboha proč sis kupovala proutěný koš?“
„No na deku“
„Ty máš deku?“
„Ne, kupuju si i tu deku...“
„Co to je za deku?“
„No taková pěkná, vlněná.“
„To bude kousat.“
„No to asi bude, ale je to 100 % vlna, přírodní, rozumíš …“
„Moniko!!“
No, takže teď doma mám tu deku, která:
- ač ve slevě byla dost drahá.
- je na tuty ze 100% vlny, protože a) to říká cedulka b) pěkně kouše.
- působí dojmem, že je po babičce a její estetická hodnota je tedy přinejmenším sporná.
Inkriminovaná deka je k vidění zde:
Pak je tu ta věc s budíkem, který mi do bytu věnovala mamka. Tuším, že měla za to, že ho budu používat za jeho původním účelem a taky s ním měřit vnitřní teplotu. Reálně ho mám postavený na stole a slouží mi místo hodin. Je funkční (teď už vlastně ne, co se změnil čas, tak jsem ho nepřenastavovala, takže jde o hodinu pozadu). Každopádně i kdyby funkční byl, už delší dobu mi leží v žaludku, protože se mi nelíbí a chtěla jsem ho upgradovat.
Vybrala jsem si minimalistický, dřevěný a budík Karlsson. Nebyl úplně levný, ale chytla jsem slevu ke dni matek, takže jsem měla radost z toho, jak výhodně ho kupuju. Nicméně když jsem si ho donesla domů, zjistlila jsem, že tenhle designový dřevěný budík jsem si s klidem mohla objednat za desetinovou cenu z Wishe, protože vůbec není dřevěný, ale má prachsprostě obyčejné plastové provedení. Takže ať se jdou Nizozemci se svou vyhlášenou hodinářskou značkou vycpat, plast teda není žádný upgrade a já jim ho jdu zase vrátit.
Pěkně prolhanej budík, který se tváří, že je ze dřeva a přitom vůbec, je k vidění zde
Vybrala jsem si minimalistický, dřevěný a budík Karlsson. Nebyl úplně levný, ale chytla jsem slevu ke dni matek, takže jsem měla radost z toho, jak výhodně ho kupuju. Nicméně když jsem si ho donesla domů, zjistlila jsem, že tenhle designový dřevěný budík jsem si s klidem mohla objednat za desetinovou cenu z Wishe, protože vůbec není dřevěný, ale má prachsprostě obyčejné plastové provedení. Takže ať se jdou Nizozemci se svou vyhlášenou hodinářskou značkou vycpat, plast teda není žádný upgrade a já jim ho jdu zase vrátit.
Pěkně prolhanej budík, který se tváří, že je ze dřeva a přitom vůbec, je k vidění zde
A když už jsme u toho vracení, tak jsem doma ozkoušela boty, které evidentně někdo navrhl na focení (se) v interiérech. Abyste se na nich totiž mohli bezpečně pohybovat, potřebujete dokonale rovnou zem a nula promile v krvi. Chtěla jsem je na tancování, ale považuju za úspěch, že jsem byla schopná si v nich za chůze nezvrtnout kotník. A vzhledem k tomu, že mají nejen trochu moc vysoký podpatek na tancování, ale jsou „trochu moc“ vlastně ve všech směrech, moc dlouho se u mě neohřejou.
Boty, na kterých se už od pohledu nedá chodit, ale Monča si myslela, že se v nich bude výborně tančit, protože jsou šněrovací a mají tenkou podrážku, k vidění zde
Boty, na kterých se už od pohledu nedá chodit, ale Monča si myslela, že se v nich bude výborně tančit, protože jsou šněrovací a mají tenkou podrážku, k vidění zde
Takže ve výsledku jsou tyhle online nákupy docela fajn tělocvik. Jednak zásadně všechny balíky chodí od jiných dopravců, takže furt běhám dolů a zpátky nahoru do třetího patra a potom mám taky co za balíky rozesílat nazpátek. Hádám, že od nakupovací nálady budu mít po těchto čerstvých zážitcích na chvíli klid. Pravda ale je, že blíž než k materiálnímu minimalismu mám k nákupu plakátu s heslem „All I ever wanted was everything.“ Jediné štěstí, že mi barevně nesedí do pokoje… :D