Cut the bullsh*t. Mám ségru medičku, která pomáhá v nemocnici a domů chodí strhaná po 12hodinových směnám. Popisuje mi, v jakých podmínkách musí fungovat a jaká anarchie na oddělení panuje. Mou dobrou kamarádku covid postavil před těžkou rodinnou situaci a dneska večer jsem si přečetla děsivé prognózy vývoje pandemie. Měla jsem rozepsaný článek, který začínal větou, že jednička místo nuly v čísle letošního roku je dobrá vyhlídka, chtěla jsem být optimistická. Jenže když zvednu oči od svého monitoru a kouknu na to, co se děje kolem, je mi jasné, že ten článek nikdy nedopíšu. A vůbec teď o věcech moc nepíšu. Nevím totiž jak.
Napíšu třeba, že věci máme ve svých rukách a hlavou mi proběhne myšlenka na všechny ty, kterým z rukou vytrhl otěže covid.
Ne, všechno bohužel není jen nás.
A všechno naštěstí není jen na nás samotných.
Současná situace vzala hodnotu povrchním věcem a vrátila ji tam, kam patří. Do mezilidských vztahů, solidarity, intimity.
.....
Děkuju mami, že jsi mi na 23. narozeniny připravila tolik jídla, že kdyby nebylo tak skvělé, vůbec by se v tom množství nedalo sníst.
Děkuju tati, že jsi kvůli tomu, abychom na narozeninové oslavě neklepali kosu, chtěl kácet celý strom.
Děkuju Niki a Jindro, že proto, abyste to se mnou oslavili, jste byli ochotní jet přes celou republiku.
Děkuju ségra, že to se mnou všechno dáváš, i když mě občas nedáváš. A že udržuješ aktuální seznam všech mých přání.
Děkuju za všechny, které ve svém životě mám a kteří mi ho dělají plnější.
Děkuju.
♥