Když jsem si kdysi chtěla koupit knížku For the Love Of Men: A New Vision for Mindful Masculinity, kamarádka mi řekla, že s takhle silně feminsitickým nastavením se nikdy nevdám. Dodneška jsem jí nečetla. Větší roli než strach o mojí nesezdanou budoucnost v tom ale hrály spíš vysoké shipping costs Amazonu. Teď už se dá knížka sehnat i u nás, levněji než předtím, ale já se mezitím stihla předzásobit jinýma, na které mi v pokoji, přiznávám, trochu sedá prach, takže čestné místo na seznamu „jednou bych si ráda přečetla“ společně s The Wisdom of Insecurity“ & „basically anything written by C.G. Jung“ zaujímá pořád.
Za posledních pár měsíců jsem (vedle prakticky všech příspěvků od podle mě nejsrdečnějšího kluka na českým Instagramu Dana Krejčíka) zvládla přečíst jen jednu knížku – Víc Odvahy od Lenky Vacvalové a bylo v ní pár zajímavých pasáží, tak vám tady svoje tři oblíbené sdílím:
„V našich děsně racionálních životech máme pocit, že do minulosti cestovat nejde, že nic jako nekonečno neexistuje a jestli ano, že je to jen podnět na počítání, které dá zase jen nějaký nic neříkající výsledek. Můžeš svoje minulé zážitky odečítat a dělit, jak chceš, jestli ses z nich nepoučil, budou se ti opakovat. Protože to jsou lekce, které tě měly o sobě samém něco naučit. Mě evidentně nenaučily. Selhání však není opakem úspěchu, je jeho součástí. Aspoň to vím.“
„A tak se v Hloži setkává každoročně celá obec a tancuje celou noc, jako symbol úcty k tomu, co tu bylo kdysi před námi. A z pohledu noblesnosti a stylu jsou obě věci bezvýznamné a z pohledu uctívání života jsou božské. Protože jestli zapomeneme, jak hluboké je naše nitro, zůstaneme obklopení věcmi, a nic víc. Ale v gestech je kultura a v připomínání si, jak jsme se kdysi s některými lidmi cítili, je zachovaná láska. Vzpomínky jsou dědictvím naší duše. Jsou výplní mezi fyzickým tělem a duševním růstem. Protože jestli si tělo pamatuje pohyb, srdce si pamatuje pocity.“
„Stlačí tlačítko pauza vždy, když se třeba i jen na sekundu zastaví. Sleduju to a přemýšlím – proč? Komu na tom záleží? Dělají to kvůli sobě, nebo kvůli tomu, co by si o jejich čase myslel někdo druhý? Nesoudím je, ale zdá se to jako totální egoturismus. Vyšplháš na špičku svého ega, a kdybys skočil, je po tobě, tak vysoko jsi stál. Jednoduše nekonečná touha po uznání. A čím větší propast mezi egem a duší, tím větší touha získat uznání. Často se v mém okolí objevují lidé, kteří svoji motivaci nahrazují touhou po obdivu. A často se mnou chtějí chodit běhat. Ach …Avšak motivaci umíš nahradit jen smyslem. A povím ti, málokdo dnes má zájem zkoumat něco do hloubky.“
Taky se nějak stalo, že mi v knihovničce přistála knížka, která je absolutním protipólem té první jmenované, takže se teď po částech prokousávám (a nejspíš nikdy nedočtu) The Game od Neila Strausse. Připadá mi jako trochu děsivý Mad Menovský spin-off prostý předepsaných replik a vrací mě zpátky k té Lenčině pasáži o egu a k faktu, že velké procento společnosti pořád věří, že manipulovat s druhýma po vzoru Dala Carnegieho is a way to go. The need to hide our insecurities in the shadow of our acommplishments together with the urge to gain external recognition in order to validate our self-worth is a slippery slope…
Popularitě Carnegieho knížek se ale nedivím, jasně, že když si člověk (moc) nevěří a někdo mu dá do ruky funkční návod plný strategií, jak na druhé působit dobrým dojem, chytne se ho. Jedno ale to ale má – vytrácí se tím autenticita, a taky se tím nebuduje schopnost zůstat sebejistý i ve chvílích, kdy to znamená jít proti přesvědčení většiny. Být sebevědomý i za cenu toho, že náš prožitek, názor nebo zkušenost je jiný/á než zkušenost většiny. Mít dostatek odvahy a sebeúcty takovou skutečnost nejen nerozporovat před sebou samým, ale dokázat se za svou odlišnou perspektivu postavit i veřejně, i když je daní za vnitřní integritu neoblíbenost nebo nepřijetí.
Vnímám, že se sebe-vědomím jako společnost neumíme moc dobře pracovat. Jak občas inklinujeme k černobílému vidění světa, myslím, že ani v tomhle případě to není jinak – o lidech říkáme, že sebevědomí buď mají, nebo ne, a přitom úplně opomíjíme skutečnost, že je to vlastně dovednost být sebe-vědomý a záměrně to píšu ve spojení se slovesem „být“ a se spojovníkem, protože mi přijde, že má pak tenhle výraz blíž k anglickému self-awareness, než ke slovu confidence, že více akcentuje provázanost vědomí si sebe sama a své sebe-hodnoty s emoční inteligencí a se schopností zdravě nastavovat svoje hranice.
Jsme tak silně výkonově orientovaní, že se nám i vlastní sebe-hodnotu povedlo navázat na naši produktivitu. I sebe-hodnotu si musíme tak trochu zasloužit – svými pracovními výsledky, svojí obětavostí.
Being „busy“ has become an acceptable answer to „How are you?“ as if productivity is no loger a tool but a way to define our entire identity…
Ruku na srdce, kdo z vás by z dvojice obětavý a sebevědomý jako „sympatičtější“ nevybral první z obou slov? Jenže jak může člověk zdravě nastavovat svoje hranice a být vnímavý ke svým potřebám, když si tak často musí sám před sebou ospravedlňovat to, že myslet v první řadě na svůj well-being (říkám si, že v češtině by bylo ekvivalentem nejspíš slovní spojení „myslet na svoji prosperitu“ a připadá mi, že to, jak extrémně namyšleně ta fráze zní a jak těžce mi jde přes jazyk, dost vypovídá o nastavení naší společnosti), není sobecké, ale sebe-uvědomělé? Že je to zdravý mindset. Dělat věci nezištně a být tu pro druhé, je krásné a bohulibé, ale když tu nejsme sami pro sebe, myslím, že si tím dost krátkozrace koledujem o vyhoření. Sebeuvědomění a pokora, takhle mi to dává smysl.
You can stay humble and calm yet still not tolarete disrespect and set solid boudaries.
Knížku The Game jsem si koupila, protože jsem si říkala, že to bude zajímavá psychologická sonda, jen mě trochu děsí, že je to sonda do „normálního vzorku mužské populace“. Opulentní rybníček tajné společnosti Pick-up artistů (Strauss´s words not mine) z Hollywoodu ale naštěstí není bezbřehý, a navíc mezi sebe pustil i muže, kteří patriarchátu nefanděj. Takže když si chci poslechnout něco povzbudivého, kouknu na příspěvky od Justina Baldoniho nebo si připomenu, že vedle titulů od Třeštíkové a Hartla u nás vychází i knížky jako Byli jsme tu vždycky.
Čím těžší je o věcech mluvit/psát, protože není lehké o nich slyšet/číst si, tím je to, myslím, důležitější. A mám pocit, že se to pomalu učíme, nenechávat ty těžké věci ve vzduchu a ve stínech, ale pouštět je do svého (sebe)vědomí. A v tom je za mě velký kus naděje, i přes všechny temné a bolavé věci, které se ve světě dějou.