Když jsem v létě končila bakaláře, jediné, co jsem věděla, bylo, že se stěhuju do Prahy. Všechno ostatní tak nějak viselo ve vzduchu: další studium, práce, cestování... Cestovat jsem chtěla moc, ale nešlo to, studovat zas skoro vůbec, ale tu možnost jsem měla. Radši bych zkušenosti z praxe, říkala jsem si, ale stejně jsem se nakonec na školu (kombinovaně) přihlásila. Jenže když mi pak ze soukromé výšky místo vstupních testů přišel dotazník, kde jsem měla napsat, jestli sama sebe vnímám víc jako intelektuálku, komunitní typ nebo geeka a jestli změny vnímám pozitivně, negativně nebo neutrálně, nějak jsem si nedokázala zachovat víru v kvalitu téhle školy a neposlala jim peníze na školné. Takže zbylo hledání práce, paráda.
Chtěla jsem do HR, takže jsem září strávila na jobsech obepisováním inzerátů. Odučila jsem si svých pár hodin angličtiny, zkusila si práci v restauraci a kavárně a jinak si jen různě cajdala po Praze a pomalu, ale jistě mě začínalo pěkně štvát, že pořád nic nevychází.
V říjnu jsem úplnou náhodou narazila na projekt ženský byznys, který zrovna sháněl stážistku. Když jsem zjistila, že holky, které za projektem stojí, jsou stejně jako já z Holešovic a že Vnitroblok, který mám několik minut od bytu, překřtily na svůj kancl, říkala jsem si, že to je asi osud a zapojila se.
Zároveň mě to pořád táhlo do HRového světa a skoro, skoro to klaplo v jednom pražském start upu. Předběžně jsme byli domluvení, že bych mohla nastoupit po novém roce, jenže korona, měnící se situace a sorry Moni, snad někdy v budoucnu.
Do cesty se mi ale připletla pracovní příležitost, za kterou jsem moc vděčná. Ozvala se mi šéfka Tamjdemu, neziskovky, ve které pracuje moje kamarádka (a teď kolegyně) Zuzka. Máme parádní tým, poslání organizace se mnou 100% rezonuje a mám pozici koordinátorky dobroakcí, to znamená, že si sáhnu na spoustu zajímavých věcí a procesů.
Od konce roku taky píšu texty nejen pro ženský byznys, ale i službu ArtHunter. Je to bezva kreativní práce a milá spolupráce. Jenže, jednou jsem si řekla, že chci do HR, tak to tam přece taky musím dotáhnout, že jo, říkala jsem si já a říkala mi mamka :) No a tak jsem 6. 1. (shodou okolností na svoje narozeniny) napsala do jedné facebookové skupiny příspěvek, ve kterém jsem nastínila svojí situaci a asi o 10 dnů později jsem měla domluvenou pětiměsíční stáž.
Dostala jsem fancy čipovou kartičku a taky pracovní notebook. A zatím mě na téhle stáži (mile) překvapuje všechno, co se jí týká: rychlost domluvy, vstřícnost nových kolegů, jejich profesionalita, kvalita firemních procesů. Já vím, že nikde není všechno růžové a že, jak říká moje kamarádka, si věci občas (ehm dost často) představuju jako Hurvínek válku. Ale mám z téhle své nové práce fakt velkou radost. Trvalo mi necelých pět měsíců si najít práci v HR, ale těžko bych hledala lepší pozici, než jakou mám teď.
Tak takhle to teď, kamarádi, mám. Vím, že se zdá, že toho je hodně, ale když budete mít chuť, kdykoliv o víkendu s váma ráda uteču vyvětrat hlavu do hor, ok? :)